25. únor 1948

Výročí komunistického puče z 25.února 1948 bychom si měli každoročně připomínat a nikdy nezapomenout. Namísto slov,kterých bude jistě mnoho bych si dovolil uveřejnit text velikána prvorepublikového Československa, spisovatele Karla Čapka. Text pochází z roku 1924:

Karel Čapek – PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Ano, proč nejsem komunistou? Což mám snad nějaké důvody, abych byl přívržencem kapitalistického řádu světa, abych pomáhal vykořisťovati utlačené, abych se bál o své blaho a prospěch před velikým ideálem o nejvyšší sociální spravedlnosti v uspořádání věcí lidských? Což bych mohl býti tak netečný, otrocký a snadno spokojený, abych neviděl, necítil a nesoudil a netoužil po lepším a abych, vyrůstaje z chlapce, usiluje žíti a konati svou práci a bojuje o živobytí své ženy i dítěte, mohl tento ideál necítit a nenésti jej v sobě? Vždyť už sama praxe života a životní zkušenost dostatečně dovede poučiti umělce, byť i neměl pronikavějšího smyslu pro věci politické a národohospodářské, že není na světě vše dobře, čistě a spravedlivě uspořádáno. A vedle toho nese v sobě sen velikého dítěte o pomyslném světě a řádu, v němž vše by bylo dobro a krása. Tu tedy nebylo by mu těžko jíti ke komunistům; mohl by míti blíže na tuto frontu než na druhou stranu a radikálnost programu i strany mohla by mu být uspokojivým spolehnutím a hlasitou útěchou v jeho bolesti i hněvu a v jeho snech o nápravě co nejrychlejší a nejobecnější.

Pravil jsem sen velikého dítěte, neboť ve skutečnosti jest tento toužený nový a lepší řád světa úkolem ohromným, strašně obsáhlým; má to býti veliké, vážné a odpovědné řešení, kde my přicházíme jen se svou krásnou představou. Nestojí to za mnoho, když lidé krásných představ běží honem s touto vzdušnou a větrnou matérií ke komunismu: komunismus mnoho na takovéhle umělce nedá; přihlásí-li se pod korouhev, užívá jich ještě tak nejspíše jako reklamy, ale jejich krásné představy nemají pro něho prakticky valné ceny, ba jsou mu i značně živlem rušivým a nebezpečným. Lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelně náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi strany, aby právě zde přestali přemýšlet.

Neboť mám-li oči otevřené, abych viděl chyby a zlo na straně jedné, jsou také otevřené i pro vady a zlo komunismu. Nemohu se postaviti na stranu komunismu, neboť příliš mnohé příčí se tu mému citu a rozumu. Byl by měl býti takový, aby strhnul a přesvědčil na prvý ráz; nejsmeť z kamene ani ze dřeva. Byl by měl býti takový, aby čistě a jasně překonal naše pochybnosti vzniklé nad jeho lidmi, nad jeho programem i praxí. Byl by měl býti něčím podstatně jiným než jest. Takto jest nám potom věřiti také v jiné možnosti a jinou účinnost, v jiné lidi, jinou praxi, v jinou revoluci, v jiný pohyb a zrání k lepšímu a dokonalejšímu ve vývoji lidstva. Divný optimismus, když se nám řekne, že mimo komunismus není činu a spásy? Je postaven na důvěře v dobrou vůli a schopnost moderních časů k spravedlivějšímu, prospěšnějšímu a ušlechtilejšímu uspořádání světa, jakého dřívější doby neznaly. Tato dobrá vůle a schopnost se už prokázala během století v činech i v postupném vývoji; nelze popírati, že pracujícího člověka postavila na zcela jiné místo, než kde byl za nedávného ještě feudalismu a než byl před deseti lety, a že ho vznese ještě dále, než je dnes. Komunistickým řečníkům jest ovšem toto tempo příliš pomalé a energie malá; zdá se tak, neboť tento vývoj není řečnickým výkonem a agitací. A jistě, že je pro naši netrpělivost příliš pomalý; rád bych se ledačeho dočkal už teď a hodně dříve. Ale, je-li lidská společnost shnilou mršinou, rozpadne se, jsouc bořena, dost rychle; je-li však živým organismem, je jí nepochybně potřebí vždy nějakého času k velikým procesům, které se dějí v jejím živém těle.

Namítne se, že – ačkoliv tu kus té dobré vůle je – přece jen se tato přeměna děje příliš pomalu a že sotva stojí za řeč, neboť příliš mnohé se jí staví v cestu, co se novým uspořádáním věcí cítí na svém zájmu a prospěchu ohroženo: starý režim, kapitalismus, buržoazie. Jak odzbrojiti tuto nepřátelskou reakci, která nám překáží v lepší práci? Máme tu komunistický recept: udělat ještě dnes revoluci, postavit tuhletu třídu ke zdi a zmocnit se vlády. Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti. A stejně i v jiných oborech lidského života a činu stavěla se tu fronta tak divných linií a takové zvláštní bojové strategie, že není možno ubrániti se úděsu z této tak strašně přízemní vzpoury. Příliš často jsem měl dojem, že nejde tu o jasnou myšlenku, nýbrž o záchvaty zběsilosti a maloduché nenávisti, slepé a hrubé násilnosti, jež je posedlá rozpoutanými běsy. Není tu přítomen ten cit šíře a vysokomyslné spravedlivosti, jakým by měla býti prodchnuta veliká myšlenka, která chce do svých dlaní přejmout svět. Ano, namítne se, ale vždyť je to vzpoura utlačených otroků proti světu, jenž je vraždí a činí svou kořistí. Nuže, ona to však není jen vzpoura otroků; je to -a v míře velmi silné – i vzpoura vládychtivých, kteří si příliš nenáležitě zjednodušili svět na bitevní pole svého vývoje a nepřihlížejí k ničemu více, než k bojechtivosti svých organizovaných vojsk. Nevěřím v světovou revoluci, už snad z toho naivně primitivního důvodu ne, že ji nebudu dělati já, že ji nebude dělati ten a ten a ještě onen a všichni, k nimž mám vážnost a důvěru a s nimiž mně je nějak možno vnitřně se shodnouti; věřím však, že komunismus je velmi ochoten revoluci udělati. Věřím, že je schopen podniknouti revoluční akt, nevěřím však, že je dostatečně schopen vytvořiti pak řádně to, co by po takové revoluci mělo následovati. Neboť to je něco, co by vyžadovalo větších, mocnějších, pronikavějších a v nejlepším slova smyslu produktivních sil, sil takové lidskosti a řádu a tak širokých a všeobecně obsáhlých, jakými by daleko nevládla ta jejich revoluce. Účet za takovou revoluci byl by přece jen příliš drahý; dlouhým a krušným laborováním napravovaly by se následky a instaloval by se život, který těžce by se měl přiblížiti zase k snesitelnosti hmotných podmínek života někdejšího. Je pravděpodobno, že za tutéž dobu a bez všech těch krvavých nákladů by vývoj bez revoluce dospěl nad tyto nezbytné hmotné podmínky, jichž by neporušil a nemusel pak lopotně napravovati, a že by, nezatížen lepkavou tíhou a vinou takových obětí, pořídil v duchovém řádu více. Bylo by lépe, kdyby spravedlnost mohla se ubírati po kvetoucí práci, než kdyby její nohy se měly brodit v krvi a bídě.

A já tedy vím pevně a jasně, že lidí, kteří velmi horoucně a účinně chtějí, aby tato nová spravedlnost kráčela po práci, po jejich práci, kteří chtějí, aby tato spravedlnost nového lepšího řádu našla poctivý a spolehlivý opěrný stupeň na jejich pracujících hlavách a rukou, je daleko více, než jak předpokládá a připouští komunismus. Nechtějí nic na komunismu. I praví tedy komunismus, že jsou to buržousti. Neboť komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa. Jsem z fabrického prostředí a vím velmi dobře, že mezi dělníky je zrovna tak mnoho malých buržoů, jako mezi takzvanými buržoy je tuze mnoho lidí, kteří jsou velmi řádnými, ba příkladnými dělníky. Tohle je jistě na pováženou. I vysvětlil mně to jeden subtilnější komunista v ten smysl, že buržoy jsou všichni příživníci a štěnice, lidé neproduktivní, kteří žijí z práce cizích rukou, z níž na účet spravedlivé odměny ždímají svůj tučnější profit; je to třída dost široká a různotvárná. Buržoy nejsou však lidé produktivně pracující, kteří mají na své práci odborný zájem, to jest cit pracovně tvořivý, zdokonalujícíma sociální. Toto rozlišení, jež není projevem omezence, se mně dosti líbí, neboť potvrzuje mou zkušenost, ale naprosto mne nemůže zlákati k jiným pocitům a k jinému přesvědčení, jež by s komunismem nebylo v rozporu a odporu. Jestliže v komunismu jest snad mnoho takovýchto odborníků, jací skutečně jsou nejhodnotnějším statkem moderního života, jest tam i převeliký počet individuí, které jsou v mentalitě i životě buržoazními typy v nejhorším slova smyslu. A na druhé straně, té „buržoazňí“, vidím nespočet oněch odborníků, lidí práce a vývoje; je jich, jak jsem již poznamenal, mnohem a nepoměrně více, než je komunismus ochoten uznati. Jsou prý to tedy lidé hodnotní a moderní, ale nejsou prý v sobě dostatečně jasní. Jejich povinností prý je dospěti k modernímu světovému názoru, jímž by se osvobodili z područí buržoazního způsobu myšlení: kdyby se domyslili, museli by prý nutně přejíti ke komunismu, který jedině je moderním názorem důstojným typu hodnotného moderního člověka. Jak viděti, je tu tedy po politické stránce valný zmatek. V mase komunismu je náramně mnoho typů, kteří se nedomyslili a neujasnili si, že vlastně jsou buržoy. Naproti tomu, na druhém břehu, v mase buržoů, je převelmi typů, které jasně odpovídají měřítkům, kladeným komunismem v ideálnejších momentech na hodnotu obecně lidskou i vymezeněji komunistickou. Jsou prý však neujasnění, nerozhodnuti, couvají prý před jediným moderním názorem, jejž by jim jasnější důslednost a domyšlenost kázala bezvýhradně přijmout: před komunismem. Nevím, proč by to zrovna měl být nedostatek myšlení a jasnosti, nejdou-li tito lidé pod prapor komunismu; spíše jim komunismus náramně málo odpovídá právě proto, že přemýšlejí, že hledají jasno a že jsou rozhodní a rozhodnuti ve prospěch nejlepších lidských ideálů udělati své nejlepší bez komunismu. Není komunismus tím jediným moderním světovým názorem ani tím nejmodernějším a není ve své dnešní dogmatické podobě něčím tak absolutním a dozrále definitivním, jak se žádá věřiti. Není tu tak bez konkurence, jak by rád byl, neboť jsou ve světě jiné city a myšlenky, jejichž tok a proud není sice programově a organizačně formulován, ale které jsou v nejširším sociálně vývojovém účinu. Jsou tu tedy dva tábory a v obou vidím typy, jimž komunismus přiznává dobrou a živou lidskou hodnotu. Vidím známé a příbuzné na obou stranách, a stojím-li na té nekomunistické, není to ze zmatku ani z duševního pohodlí. Zde se pracuje se zájmem odborným a zdokonalujícím za sebe, za život, za víru v lepší, bez uší ohlušených vřeskně poplašnými a velitelskými signály a s očima neoslepenýma takovou krutou rudostí, v jejíž záři se na druhé straně rozpalují k boji o vládu.

Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci. Jest toho velmi mnoho, co jeví se mně zlou a zhoubnou stránkou komunismu. Vždy však v něm vidím veliké memento za zlo a zhoubnost světa, který není schopen spravedlivosti a vyvolává bouři a trest za to, že nemá povinně úcty a lásky ani k člověku, ani k práci a k dílu.

Jan Zahradník zahájil výstavu Slavné stavby Českých Budějovic

V Atriu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byla  pod záštitou poslance Jana Zahradníka zahájena výstava Slavné stavby Českých Budějovic. Jedná se o prezentaci dvaceti panelů, představujících výběr ze 75 významných architektonických děl města, které budou uvedeny v připravované publikaci a velké výstavní expozici Slavné stavby Českých Budějovic. Výstava je důstojným výřezem z tohoto bohatého architektonického celku.

Autorský tým celého projektu Slavné stavby Českých Budějovic (Daniel Kovář (editor), Martin Augustin, Eva Erbanová, Roman Lavička, Jan Müller, Milan Šilhan) stál před nelehkým úkolem vybrat pro publikaci a důstojnou výstavní expozici 75 významných staveb Českých Budějovic z nepřeberného architektonického bohatství města.

Autoři se snažili, aby zde byla rovnoměrně zastoupena jednotlivá období vývoje architektury a zároveň se pokusili o určitou žánrovou pestrost. Byly vybrány stavby veřejné stejně jako soukromé, ale i stavby průmyslové, dopravní, vodohospodářské a technické památky vůbec.

Z objektů vybraných pro výstavní expozici a publikaci jsou za kulturní památku prohlášeny zhruba dvě třetiny. Vzájemnou diskusí a tříbením názorů dospěl autorský kolektiv k  představení toho nejzajímavějšího, co České Budějovice nabízejí po stránce stavební kultury. Jan Zahradník jakožto pravověrný Jihočech byl hrdý,že mohl za účasti řady dalších osobností prezentovat České Budějovice v Parlamentu ČR.

Velký dík patří pořadatelům výstavy, firmě FOIBOS BOOKS s.r.o. a Kotěrovu centru architektury o.p.s ve spolupráci s Kanceláří Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Návštěva v Kardašově Řečici a Deštné

Ve čtvrtek 5. 2. 2015 navštívil Jan Zahradník v rámci svých pravidelných poslaneckých návštěv  Kardašovu Řečici a Deštnou na Jindřichohradecku. Po setkání se starostou Petrem Nekutem následovalo jednání s jednatelem Rybářství Kardašova Řečice s.r.o., panem Zajícem na téma chovu ryb a financování rybníkářství. Poté navštívil Jan Zahradník za doprovodu starosty dům s pečovatelskou službou pro seniory, kde proběhla debata s jeho obyvateli. Program dále pokračoval v Deštné, návštěvou pana starosty Davida Šaška za ODS. Za jeho doprovodu a si Jan Zahradník prohlédl areál zemědělské firmy Agra Deštná a.s. , kde jej provedl předseda představenstva Agra Deštná pan Sviták,který je zároveň starostou vedlejší obce Světce. „ Rád bych na tomto místě vyjádřil uznání práci,kterou odvádí  starostové. Vážím si těžké práce personálu domu s pečovatelskou službou. Nesmím zapomenout ani úspěšné podnikatele, kteří dávají lidem práci v daném místě a umí se vítězně poprat leckdy se zbytečnou byrokracií. Velmi jim všem děkuji za milé přivítání a přeji jim hodně osobních a pracovních úspěchů“, uvedl Jan Zahradník.

Evropský parlamentní týden – New Deal Evropské unie

Ve dnech 3. a 4. února se delegace Parlamentu České republiky zúčastnila v Bruselu jednání Evropského parlamentního týdne. Měl jsem možnost být jedním ze čtyř českých poslanců. Hlavním tématem jednání, kterého se spolu s některými poslanci evropského parlamentu zúčastnili představitelé národních parlamentů zemí Evropské unie, byl takzvaný Evropský semestr. Jak napovídá název, jedná se skutečně o šestiměsíční období, během něhož jsou každý rok analyzovány rozpočtové a strukturální politiky členských států EU s cílem odhalit veškeré nesrovnalosti a rodící se nerovnováhy. Letošní jednání bylo ve znamení začátku lotyšského předsednictví v Radě EU. Jen pro úplnost připomínám, že v podobné úloze byla Česká republika v prvním pololetí roku 2009. Tehdy jsme také předsedali radě EU, měli celou řadu plánů, všechno ale skončilo vyslovením nedůvěry Topolánkově vládě.

Takže v každém panelu seděl lotyšský politik, většina z nich byly ženy. Musím říci, že se se svou úlohou vypořádaly celkem zdatně. Součástí každého tématu byla diskuse, které se zúčastnili jak evropští, tak národní poslanci. Diskusi dominovala tři témata: Junckerův Investiční plán, Nový začátek (New Deal) pro Evropu  a splácení dluhů.

Svůj Investiční plán představil předseda Evropské komise Juncker osobně a vyjádřil velkou naději, že bude cestou k navrácení prosperity do Evropy. O co jde? Evropská komise hodlá uvolnit 21 miliard Euro z veřejných zdrojů a předpokládá, že jakýmsi pákovým efektem dojde k následnému uvolnění celkem 315 miliard Euro, především ze soukromých zdrojů. Tyto peníze by měly v podobě veřejných a soukromých investic významně zlepšit celkové investiční prostředí.

Má to ale podle mého názoru jeden háček. Nikdo přímo neříká, jaká síla rozhýbá ten pákový mechanismus, který by měl původní vklad zpatnáctinásobit. Ve svém vystoupení jsem uznal, že se jedná o velmi ambiciózní plán. Připomněl jsem ovšem, že Evropská unie má další, neméně ambiciózní plány. Jsou to plány na neustálé zvyšování ochrany životního prostředí, plány na podporu obnovitelných zdrojů energie, na ochranu práv pracujících i spotřebitelů. To všechno významně snižuje naši konkurenceschopnost ve srovnání například s Čínou, Indií i dalšími zeměmi, které nejsou podobně úzkostlivé.

Navíc, evropské programy ekonomického rozvoje i zlepšování sociálních podmínek vycházejí z axiomů, jakým je například předpoklad trvalého ekonomického růstu nebo jakéhosi obecného práva lidí na blahobyt, který jim prezentují média. Praxe, jediný ověřovatel správnosti společenských paradigmat bohužel ukazuje, že tyto axiomy nemusí být platné.

Otázkou je, zda se politikům na evropské i národní úrovni podaří přesvědčit soukromé podnikatele, aby své peníze do tohoto megaprojektu investovali.

Další otázkou je, zda realizaci těchto ambiciózních plánů pomůže program, nazvaný Nový začátek pro Evropu, neboť právě jím Evropská komise hodlá stimulovat veřejné a soukromé investice pro růst a pracovní místa v Evropě. Předkládaný program je podle Komise programem změn, který vyvstal z nutnosti nastartovat v EU růst, aby bylo možno zachovat evropský sociální model a zdravé životní prostředí, tedy pořád ta stará písnička. Naději snad vzbuzuje to, že významnou prioritou má být odstranění regulační zátěže a zbytečné byrokracie.

Nakonec chci zmínit téma, které se jednáním konference táhlo jako červená nit, tedy splácení řeckého dluhu. Ve vystoupeních levicových politiků, ať už z Řecka, Španělska nebo dalších evropských zemí, v podstatě zaznívalo, že by se splacení tohoto dluhu nemělo vyžadovat. Toto tvrdé vyjádření bylo někdy zabaleno do frází o spravedlivém přerozdělování bohatství, o vyrovnání sociálních práv právům ekonomickým nebo posílení sociální dimenze eurozóny.

Čekají tedy evropské politiky na všech úrovních v nastávajícím evropském semestru mnohá klíčová rozhodování, která mohou významně poznamenat osud Evropské unie na mnoho dalších let. Nezbývá než popřát jim k tomu hodně zdravého rozum a také hodně odvahy.