Blíží se doba odstavení německých jaderných elektráren a uzavření řady uhelných bloků u našich sousedů. Zároveň jedná naše uhelná komise o doporučených termínech a podmínkách zavírání uhelných elektráren u nás. V Evropské unii sílí tlak na přechod k nízkoemisní energetice a rostou ceny emisních povolenek. V české energetice je tak už potřeba konečně začít budovat zdroje, které nahradí zdroje uhelné a stárnoucí zdroje jaderné a fotovoltaické.
Česká republika má státní energetickou koncepci, jejíž poslední aktualizace proběhla v roce 2015. Tam je nastolen plán, jak postupně nahradit dosluhující zdroje a realizovat přechod k nízkoemisní energetice. Její základní ideou je postupný přechod k nízkoemisnímu mixu založenému na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů s postupně se snižujícím podílem fosilních zdrojů, u kterých bude hlavně důraz na omezení zdrojů uhelných.
Bohužel je však nutné konstatovat, že pět let, které od dané aktualizace uplynuly, se ve výstavbě nových zdrojů nerealizovalo téměř nic. Naopak se důraz v Evropské unii na snižování emisí oxidu uhličitého, a hlavně na uzavírání uhelných zdrojů, ještě více zvýraznil. Je tak pravděpodobné, že odstavování uhelných bloků bude ještě rychlejší, než se předpokládalo. Změní se i situace okolo nás, kdy se Německo hlavně v období, kdy není větrno a nesvítí, změní z exportéra elektřiny na importéra.
Konci své životnosti se navíc pomalu blíží bloky jaderné elektrárny Dukovany. Technicky by bylo možné je provozovat šedesát let, tedy zhruba do poloviny čtyřicátých let. Politicky je však patrně reálnější odstavování v polovině let třicátých. V té době už také bude končit i životnost současných fotovoltaických a větrných elektráren. Je tak třeba přistoupit k náhradě velké části současných zdrojů. Zároveň bude třeba je zastoupit i při síťových regulačních službách.
Uhelné bloky jsou poměrně flexibilní. Pro průběžnou regulaci však musí být v provozu, aby mohly rychle v případě potřeby zvýšit výkon. Ten pochopitelně mohou naopak v případě snížené spotřeby či zvýšené produkce z jiných zdrojů snížit. Je jasné, že provoz na snížený výkon zhoršuje efektivitu a ekonomiku tohoto zdroje. Proto se objevuje tendence využít v případě omezené spotřeby u nás možnost exportu elektřiny z něj. Právě tento aspekt využití uhelných zdrojů byl jedním z důvodů vysokého exportu elektřiny z Česka v minulém období.
Plynové zdroje mohou v regulaci uhelné nahradit, ovšem v tomto případě se nejedná o zdroje nízkoemisní. Plyn má sice oproti uhelným zdrojům emise skleníkových plynů podle kvality uhlí poloviční až třetinové. Pokud však započítáme emise při těžbě a dopravě, je rozdíl oproti uhlí daleko menší. Pokud tak bude tlak na snižování emisí větší a cena emisních povolenek poroste, stanou se tak plynové zdroje nežádoucí. V každém případě je jejich využití v elektroenergetice neslučitelné s cílem dosažení uhlíkové neutrality, které chce Evropská unie dosáhnout do roku 2050. Realizace větších paroplynových bloků je sice kratší, než je tomu u jaderných zdrojů, přesto však příprava konkrétního projektu a následná výstavba zabere pět i více let. Naopak, požadavky na rychlejší přechod k uhlíkové neutralitě mohou vést k tomu, že bude požadováno dřívější odstavení paroplynových bloků a ceny emisních povolenek nebo jiná ekonomická opatření nastavena v tomto směru.
Případný investor se tak může dostat do situace jako energetická společnost Vattenfall, která v roce 2015 spustila nejmodernější a velice nákladnou uhelnou elektrárnu Moorburg a nyní je v situaci, kdy se po pouhých pěti letech provozu hlásí do aukce na kompenzované rychlé odstavení této elektrárny. Tato elektrárna byla postavena proto, aby zajistila zálohu větrným zdrojům na severu Německa a regulaci výkyvu v síti vlivem stále většího podílu fluktuujících obnovitelných zdrojů. Odstavované uhelné zdroje v Německu nahrazují znovu spuštěné i úplně nové zdroje plynové. Kdy se dostanou pod tlak na odstavení tyto, je otevřená otázka, ale jisté je, že to bude relativně brzo.
Pochopitelně lze v případě potřeby využít možnosti importu, pokud jsou u sousedů k dispozici volné kapacity. V takovém případě je nejlépe, když mají sousedé rozdílné energetické mixy a produkují přebytek energie v jiných povětrnostních podmínkách než my. U všech našich sousedů se předpokládá budování dalších a dalších větrných a fotovoltaických zdrojů a odstavování zdrojů fosilních. Hlavně v Německu už se instalovaný výkon větrných turbín blíží potřebnému výkonu, stejně je tomu i u fotovoltaických elektráren. A plány jsou tyto hodnoty znásobit. Už teď má Německo ve větrných a slunečných dnech přebytky, které potřebuje exportovat ke svým sousedům. Ty snižují cenu silové elektřiny na energetické burze v dané době dokonce až do záporných hodnot. Pro nás to může být na jedné straně výhoda. Můžeme totiž v té době kupovat lacinou elektřinu z Německa, kterou zaplatí německý spotřebitel v poplatcích za dotace zelených zdrojů. Znamená to však obrovský problém pro rozšíření hlavně větrných zdrojů, ale i těch fotovoltaických, u nás. Většinou je u nás stejné počasí jako v Německu. Naše větrné turbíny mohou těžko ekonomicky soupeřit s turbínami na pobřeží v severním Německu.
Na druhé straně odstaví Německo své jaderné bloky do roku 2022 a s Německem i další sousedé plánují v nejbližší době odstavit všechny uhelné bloky. Chtějí také omezit emise oxidu uhličitého, což ovšem znamená, že těžko budou budovat plynové zdroje pro export do okolních států. Německo i další naši sousedé tak plánují v době, kdy nefouká a nesvítí spoléhat na import elektřiny. Kdo ovšem zdroje pro nás a naše sousedy v té době zajistí, však už nikdo neřeší.
Kdy zavírat uhelné zdroje a jak je do té doby využívat?
Za dvacet let je v naší zemi jistá jediná nízkoemisní komponenta mixu, kterou jsou dva bloky jaderné elektrárny Temelín. Pokud by v devadesátých letech a na počátku století byly úspěšní Zelení, tehdy v čele s Martinem Bursíkem, Greenpeace, tehdy v čele s Jakubem Patočkou, Hnutí Duha a další zelené aktivistické organizace, tak by tyto bloky nestály. Už nyní by také byly odstaveny Dukovany. Za co nejrannější odstavení těchto starších jaderných bloků tyto organizace spolu s rakouskými partnery intenzivně bojovaly. A pořád se místo snahy o náhradu fosilních zdrojů nízkoemisními dominantně věnují boji proti jaderné energetice. Bez ní je ale v našich geografických podmínkách vybudování nízkoemisní energetiky nemožné. Tyto organizace ovšem nepřispěly ani k rychlejšímu zavedení decentralizovaných obnovitelných zdrojů. Prosazovaly, a do značné míry stále prosazují, nereálné představy téměř okamžité úplné náhrady jaderné a uhelné výroby elektřiny fotovoltaikou, větrem a biomasou. Připomeňme jejich představy hlásané spolu s rakouskými kolegy během boje za zastavení výstavby Temelína, že se místo něj má na daném pozemku postavit fotovoltaická elektrárna, která jej nahradí.
Spolehlivé a cenově přijatelné dodávky jsou klíčové pro životní úroveň i konkurenceschopnost české společnosti. Zdědili jsme poměrně velmi robustní a dobře fungující soustavu a měli tak velmi dobrý prostor pro přípravu a realizaci přechodu k nízkoemisnímu mixu. Tak jak byl naplánován ve státní energetické koncepci a jejich aktualizacích. Ze zmíněných důvodů jsme však bohužel tuto příležitost nevyužili. Zavírání zdrojů, které by vedlo ke ztrátě schopnosti zajistit potřebný výkon a regulaci po celý rok i v horších povětrnostních a jiných podmínkách, není přijatelné.
Bylo by absurdní, kdybychom německý nedostatek zdrojů elektřiny nahrazovali během snahy o uhlíkovou neutralitu a nízké emise elektřinou vyrobenou spalováním ruského plynu dovezeného přes Německo. .
Zkušenosti z výstavby větrných turbín u nás a v podobných geografických podmínkách, například Bavorsku, ukazují, že délka přípravy bývá vzhledem k odporu obyvatelstva a době potřebné k získání potřebných povolení dost dlouhá. Ukazuje to i vývoj v České republice. Je pochopitelně možné jednotlivou turbínu nebo jejich skupinu za vhodné konfigurace okolností postavit poměrně rychle za pár let. Ovšem představa, že se dá ekvivalentu výkonu pro výrobu v množství odpovídajícím reaktoru v Temelínu, dosáhnout rychleji, než vybudováním nového jaderného bloku, je mimo realitu. Zvláště v Česku, kde jsou pro nové jaderné bloky vybraná místa, proběhlo posouzení environmentálních dopadů, a řada potřebných posouzení už se také realizovala. Navíc má výstavba nových bloků v těchto místech poměrně širokou podporu místních obyvatel. Naopak projekty nových větrných turbín budou muset nejprve všechna povolení i podporu obyvatelstva získat.
Pochopitelně existují hlavně mezi zelenými aktivistickými organizacemi představy, že je možné postavit českou elektroenergetiku dominantně na fotovoltaických a větrných zdrojích bez výstavby nových jaderných bloků. Jako příklad může sloužit nedávná studie vypracovaná německými organizacemi propagujícími Energiewende a jejich scénář pro Českou republiku. Ovšem představa v jejich scénářích bez uhlí počítá v roce 2040 s 20 GW fotovoltaiky a 8 GW větrných turbín, což je hodně mimo realitu. Odkazuje se sice na možný technický potenciál, který je v případě fotovoltaiky 223 GW a v případě větru 76 GW. Ovšem ten nepočítá s osídlením krajiny lidmi a jejími dalšími funkcemi. A už vůbec ne s reálnou možností výstavby.
Energetické využití krajiny by nemělo jít na úkor ekologické produkce potravin a environmentální funkci krajiny. Tlak ekologických aktivistů na intenzivní využití biomasy v energetice by mohl být pro krajinu zničující.
Měli bychom si dát pozor, abychom kvůli fanatickému boji za snížení emisí CO2 neničili životní prostředí doma ani jinde ve světě. K takovým koncům by mohly vést některé scénáře prosazované právě zelenými aktivisty.
A závěr?
Zavírání a likvidace uhelných bloků by měly postupovat se stejnou rychlostí, jakou budou uváděny do provozu náhradní nízkoemisní, případně jiné fosilní (plynové) zdroje. Je to důležité hlavně v této době, kdy je jisté, že v této oblasti okolo nás žádné přebytky v době, kdy nesvítí a nefouká, nebudou. Nechceme-li ohrozit naší energetickou bezpečnost a naší ekonomiku, tedy naší národní bezpečnost jako takovou, nic jiného nám nezbývá.