Zanedlouho mi bude 65 let a tak se mohu pokusit o hodnocení, která z událostí, jichž jsem byl svědkem, byla nejvýznamnější, která ze změn, které jsem v životě zažil, mne poznamenala nejvíce.
První matnou vzpomínku mám na rok 1953, kdy zemřel Stalin, ale význam této události pro mne byl mizivý. Do mého krátkého života tento masový vrah příliš nezasáhl. To se smrtí J. F. Kennedyho to už bylo jiné. Nějak instinktivně jsme měli rádi Ameriku a tak jsme vše sledovali se zájmem a nezastírám, že i s určitým pohnutím, jaké může cítit kluk v začínající pubertě.
Pražské jaro pro mou generaci přišlo v krásném věku 18 let, kdy jsme už něco cítili ve vzduchu. Před maturitou v roce 1967 jsem s nadšením hltal Zbabělce od Josefa Škvoreckého a náš češtinář na gymnáziu (vlastně na Střední všeobecně vzdělávací škole), obávaný pan profesor Pelán, nám již tehdy říkal o absurdním dramatu a Havlově Zahradní slavnosti.
Hned po nástupu na Karlovu univerzitu jsme začali tehdejší „pražské předjaří“ vnímat velmi intenzívně. Jeden z našich spolužáků patřil ke studentům, kteří byli zatčeni při strahovských událostech na podzim 1967. Jako legrační vnímám zážitek s první zkouškou, kterou jsem v lednu 1968 skládal na matfyzu. Byly to Dějiny KSČ a já jsem to chtěl mít rychle za sebou. Když jsem s odřenými zády prolezl, přišlo druhý den lednové plénum a od té doby byla tato zkouška všem dávána stejnými kádry, kteří mne bedlivě zkoušeli, „za jedna“. Inu, časy se na chvíli změnily.
Já mám bohužel kaleidoskop událostí roku 1968 zkalen smrtí mého otce, pamatuji si ale tehdejší můj dojem, že ti komunisté, kteří se stále mezi sebou líbali na obě tváře, to k ničemu dobrému přivést nemohou. Také že nepřivedli, v srpnu k nám vtrhli Rusové a naše matky stály frontu na mouku, jak se to v Čechách v krizových dobách dělá.
Ve čtyřiceti letech jsem si po pravdě nemyslel, že by naši generaci mohla čekat nějaká dobrá budoucnost. Přišla ale Sametová revoluce a pro mne začal se vším všudy nový život. Tedy, se vším ne, moje manželka a dcery mne zaplať Pán Bůh za mé dobrodružné nápady nezavrhly, naopak mne podporovaly jak ve snaze založit a provozovat soukromou školu, tak i v mých politických ambicích.
Tak bych se nikdy nenadál, že bych mohl být jihočeským hejtmanem, což se v roce 2000 stalo nebo že bych se mohl pokoušet stát se senátorem, což se v roce 2012 oproti mým očekáváním nestalo nebo že bych mohl být poslancem, což se v říjnu loňského roku oproti mým očekáváním stalo.
Není těch událostí tolik, na to jsem příliš konzervativní Jihočech se selskými kořeny, ale přesto, rozhodnout, která z nich mne poznamenala nejvíc, je těžké. Navíc jim významně konkuruje ještě jedna událost, kterou jsem zatím nezmínil. Bylo to myslím v roce 1962, kdy jsem poprvé začal na našem starém rádiu ladit Radio Luxembourg a mezi praskáním jsem poprvé zaslechl Billa Hayleyho, Jerry Lee Lewise, Little Richarda nebo Elvise Presleyho a jejich nádherný rock and roll nebo když jsme v roce 1964 nebo 1965 už na střední škole po návratu domů odpoledne ladili Svobodnou Evropu a druhý den s nadšením ve škole hodnotili, jaké jsou ty nové písničky Beatles, Rolling Stones nebo Animals, které tam tehdy od 3 do 6 odpoledne hráli.
Přiznám se, že dodnes cítím to krásné mrazení z pocitu něčeho nového, krásného, co tam, odkud ta hudba přicházela, určitě musí být. Dnes vím jistě, že to, co jsme tehdy cítili, byla svoboda a že se nám tímto způsobem zadřela pod kůži tak, že se jí komunistům v mnoha případech nikdy nepodařilo odstranit.
Vím, že to co jsem napsal, se může v dnešní době zdát poněkud bláznivé, to mi ale nevadí. Korunu tomu nasadím tím, že za vítěze mé ankety vyhlašuji tu událost poslední.
Jsem učitel a tak rád ze všeho vyvozuji poučení. Z tohoto mého textu plyne poučení, že svoboda je to nejdůležitější na světě a že má cenu za ni bojovat. A že si ji nesmíme nechat vzít. Ani komunisty, ani islamisty, a nakonec ani lidmi, podezřelými ze členství ve zločinecké organizaci StB, kteří se mermo mocí chtějí stát ministry.
Váš Jan Zahradník