Zpráva o úmrtí prezidenta Václava Havla se mne hluboce dotkla. Moje první setkání s Václavem Havlem jako spisovatelem je již z roku 1967, kdy nám jej náš pan profesor češtiny uváděl mezi autory absurdního divadla.
Pro mne a mé vrstevníky, kteří jsme prožili 40 let života v komunismu, byl Václav Havel především ztělesněním toho, že se přes všechnu beznaděj přece jen něco může změnit. Stal se proto i symbolem svobody a nadšení, se kterým jsme po sametové revoluci vstupovali do politiky. Mám stále v živé paměti radost a dojetí, když byl v tom krásném vánočním čase roku 1989 zvolen prezidentem Československa.
Jako hejtman Jihočeského kraje jsem se s ním osobně několikrát setkal. Při těchto setkáních na mne největší dojem vždy dělal jeho živý, nepředstíraný zájem o lidi a také jeho typický, jakoby trochu rozpačitý projev. Tak mluvil s lidmi z Metlí a Předmíře, obcí zničených povodní v roce 2002, které krátce po oné události navštívil, tak mluvil se starosty postižených obcí, se kterými se setkal ve Švihově.
Václav Havel proto zůstane v mé paměti nejen jako první porevoluční prezident, ale hlavně jako lidský a statečný člověk.

Jan Zahradník