„Never was so much owed by so many to so few.“ Tato slova adresoval Winston Churchill britským letcům, bojujícím v bitvě o Británii. Vím, že srovnávat tehdejší válečnou situaci se situací našeho národa v dobách komunismu je nemožné, ale Churchillova slova si přesto dovolím použít, abych vyjádřil svou vděčnost dvěma mužům, kteří pro naši vlast hodně udělali a kteří zemřeli na přelomu roku 2011 a 2012. Václavu Havlovi a Josefu Škvoreckému. Zatímco na Václava Havla mám několik výrazných osobních vzpomínek, s Josefem Škvoreckým jsem se nikdy osobně nepotkal. Musím ale přiznat, že z jeho knih jsem čerpal mnoho síly a naděje v dobách komunismu.
Začalo to v roce 1967, kdy jsem poprvé četl Zbabělce. Dobře si pamatuji, že to bylo v prvních květnových dnech a já jsem tehdy získal tuto knihu, která myslím zrovna vyšla. Musel jsem řešit obtížné dilema, zda se učit na nadcházející maturitu nebo vnímat ten jednoduchý a přitom krásný příběh, odehrávající se ve stejném ročním období před 22 lety. Stihl jsem nakonec obé a z obojího mám užitek celý život.
Následovaly další krásné knihy, která mne oslovily a oslovují stále. Namátkou jmenuji Legendu Emöke, Konec nylonového věku, Sedmiramenný svícen. Nesmím zapomenout na Lvíče, román, který si bylo možné v roce 1969 koupit i v našich knihkupectvích. Vzpomínám, že mi byl tehdy velmi blízký, snad proto, že popisoval období začátku šedesátých let, které jsem prožil jako dospívající kluk a kterému jsem již na rozdíl od období konce druhé světové války rozuměl.
Na dlouhou dobu pak Škvoreckého knihy přestaly vycházet, zbyly nám ohmatané výtisky z šedesátých let. Až jednou se mi dostala do ruky kniha, která voněla nezaměnitelnou vůní, kterou snad mají všechny americké knihy. Jeden můj kamarád mi půjčil velkou vzácnost, Tankový prapor vydaný v 68 Publishers. Musel jsem jej přečíst přes noc a pak zase vrátit, protože můj kamarád na něj měl vyměřenou jen o něco málo delší dobu. Opět jsem žasl nad tím, jak krásně a přesně dokázal Josef Škvorecký popsat tupost, skepsi a zároveň komičnost vojny v dobách komunismu. Knihy Mirákl a Příběh inženýra lidských duší, možná stěžejní díla Josefa Škvoreckého, vyšly hned po roce 1989 a přečetl jsem je stejně dychtivě, jako ty předchozí. Mám-li ale upřímně přiznat, vracím se raději ke Zbabělcům.
Myslím, že pro spisovatele musí být největším zadostiučiněním, když jeho čtenáře při četbě mrazí v zádech z pocitu pravdivosti nebo chcete-li reálnosti příběhu. To jsem vždy cítil při četbě Škvoreckého knih. Nikdy jsem neměl možnost mu to sdělit, tak si dovoluji učinit to aspoň takto. Jsem si jist tím, že Josef Škvorecký je jedním z mála hrdinů, kteří si v dobách komunismu zachovali čest a ke kterým proto cítí velkou vděčnost tak velké množství lidí.
Jan Zahradník