V letošním roce slaví Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích 150. výročí svého založení. Je to, dá se říci, škola naší rodiny. V roce 1939 tam maturovala naše matka, pak po 28 letech já, pak také moje setra, manželka, obě dcery a také neteř. Já i má žena jsme tam navíc také učili. Já dvacet let. Zažil jsem tam toho mnoho dobrého a působení na této škole patří k nejvýznamnějším obdobím mého života. Nebudu ale psát o svých kantorských zážitcích a zkušenostech. Chci vzpomenout na dva naše pány profesory, Bedřicha Pelána a Františka Poura.
Pan profesor Pelán nás učil český jazyk a literaturu od prvního ročníku. Od starších spolužáků jsme něco o panu profesorovi věděli, ale skutečnost předčila naše očekávání. Začalo to četbou. Za poměrně krátkou dobu jsme museli přečíst celého Jiráskova F. L. Věka, napsat zápis z četby (říkalo se tomu obsah) a také to obsáhlé dílo docela podrobně znát. Samozřejmě nestačilo půjčit si „obsahy“ od nějakého staršího kolegy a ty se naučit. Pan profesor se ptal velmi detailně. Tradovala se jeho otázka „co měli u Věků nade dveřmi“. Kdo správně neodpověděl, byl stižen poznámkou pana profesora „vy jste to nečetl, studente“ a samozřejmě špatnou známkou. Souběžně s tím nás pan profesor Pelán učil o začátcích naší a světové literatury, o Kosmově kronice, Alexandreidě, písni Hospodine pomyluj ny (tu jsme se učili nazpaměť, myslím). Zároveň probíral základy staroslověnštiny, abych nezapomněl. Dodnes mám před očima jeho nezaměnitelné písmo, kterým napsal na tabuli téma naší první písemné práce. Bylo to „Dr. Václav Thám v Jiráskově díle F. L. Věk (Charakteristika)“. Rozsah 5 stránek A4.
Páně profesorovým zvykem bylo opravovat písemné práce. Tato oprava trvala několik vyučovacích hodin a spočívala v tom, že pan profesor vyvolával pachatele nejhrubších chyb k tabuli, nechal je napsat chybnou větu a tu pak museli opravit. Jména těchto výtečníků se opakovala, pohříchu jsem mezi nimi byl i já, protože jsem dostal z této práce dostatečnou. Ty písemky byly pro nás velkým strašákem. Po pravdě se mi nikdy v noci nezdálo o maturitě nebo o státnicích na vysoké škole, ale někdy jsem se vzbudil ze sna, ve kterém pan profesor Pelán vstupuje do třídy (k jeho zvykům patřilo, že onu písemnou práci nějak dopředu neohlašoval), pod paží (měl ji vinou nějakého zranění deformovanou) nese balík sešitů, přistupuje ke katedře a druhou rukou si pomáhá sešity na ni přesunout, velí „rozdejte sešity“, přistupuje k tabuli a tím svým drobným písmem píše na tabuli téma. Jak to chodí, byl jsem vždy rád, že je to jen sen a že nemusím v následující hodině horečně psát, vymýšlet věty, ctít téma i slohový útvar, dodržovat odstavce i okraje, nezapomenout na osnovu, psát pokud možno úhledně a pravopisně správně a také dodržet předepsanou délku práce.
Když to teď po sobě čtu (i to nás pan profesor naučil), tak si říkám, že čtenář si musí myslet, že jsme byli chudáci. Není to ale pravda. Po čase jsme si zvykli. Museli jsme se hodně učit, naše známky asi nebyly tak pěkné jako by byly u jiných profesorů, ale češtinu nás pan profesor naučil, to se musí nechat. Dnes by určitě neobstál a jeho metody by byly zavrženy. Museli jsme se jistě i biflovat, pan profesor vyžadoval znalosti a také nebyl korektní, a když jsme něco neuměli, velmi trefně, asi i trochu sarkasticky, nám to sdělil. Mnozí se jej báli, to musím přiznat a také určitě někteří kvůli němu odešli z gymnázia. Dneska by mu to neprošlo.
Jak říkám, zvykli jsme si a na pana profesora rádi vzpomínáme. Co mi z jeho hodin zůstalo? Určitě ono vzdělání, které nám zůstává, když zapomeneme to, co jsme se ve škole naučili. Znám českou literaturu. Tak třeba umím stále některé básně zpaměti. Některé hezké a dojemné, jiné mi zabírají paměť zbytečně. Ve třetím ročníku v roce 1967 nás učil o tehdy soudobé moderní literatuře. O absurdním dramatu, moderní poezii i próze. Povídal nám o Havlově Zahradní slavnosti, Škvoreckého Zbabělcích nebo Holubových volných verších.
Jako jediný ze svých spolužáků jsem zažil pana profesora i jako kolegu. Když jsem nastoupil v roce 1972 na naše gymnázium jako učitel, pan profesor Pelán tam ještě učil. Štěstí hlouběji jej poznat jako kolegu jsem ale neměl, pan profesor po několika měsících onemocněl a zemřel. Byl prý jako kolega zábavný, často dělal vtípky, někdy i celkem pikantní. Organizoval zajímavé výlety po jihočeských památkách, jejichž byl velkým znalcem. Žil sám a škola byla pro něj vším. Osamělý brzy zemřel, snad prý na následky starého poranění.
To pan profesor František Pour vstoupil do našeho života jinak. Samozřejmě jsme jej znali jako obávaného profesora matematiky, někteří z nás jím možná byli přistiženi při nějakých nepravostech a přísně pokáráni. Ta přísnost vyplývala nejen z jeho povahy, ale také z jeho vzezření. Byl střední, štíhlé postavy, vždy dokonale oblečen v saku a kravatě. Na provinilce přísně hleděly jeho šedé oči zpoza velmi silných brýlí, takže se jevily ještě větší, než skutečně byly. Věděli jsme, že je lepší se mu vyhnout.
Na matematiku jsme měli v prvním ročníku paní profesorku Marušku Míčkovou, tehdy začínající učitelku, kterou jsme milovali. Ta nás však po prvním ročníku opustila a odešla na mateřskou dovolenou. Vystřídal ji pan profesor Láďa Vopálka, který nás učil zase úplně jinak, také dobře. Milovat jej šlo těžko (v obou případech mluvím za kluky z naší třídy), ale dodnes jsme s ním v přátelských vztazích a Láďa chodí na naše maturitní večírky jako jeden z nás. Já s ním pak dvacet let učil a valnou část té doby sdílel i kabinet fyziky. Prožili jsme období komunismu ve svorném, leč tichém odporu a s nadšením aktivně přivítali sametovou revoluci. Byli jsme a jsme dosud kamarádi, i když se už mojí vinou vídáme málo.
Ale i profesor Vopálka nám někam odešel a tak byl naší třídě ve třetím ročníku (pro mladší připomínám, že maturitním) přidělen pan profesor Pour. Byli jsme sice třída se zaměřením na matematiku a fyziku, ale ta zpráva nás šokovala. Ukázalo se, že právem. Pan profesor Pour si totiž usmyslel, že napraví to, co jeho předchůdci podle něj zkazili. Pro nás začaly galeje. Pan profesor nejprve za několik týdnů sjednotil naše předchozí znalosti, aby odpovídaly jeho představám. Museli jsme si zvyknout, že z každé hodiny nám zadal za domácí úkol 4 až 5 příkladů, které následující hodinu pečlivě zkontroloval. Nenapsat je znamenalo koledovat si o problémy. Vyžadoval perfektní zdůvodnění postupu řešení úloh i dokonalou úpravu. Pečlivé písmo, všechny čáry (zlomkové, minus, rovná se) podle pravítka. Jediným ústupkem bylo to, že svislá čárka u znaménka plus se směla dělat od ruky. Pokud se k úloze něco rýsovalo, tak přesně pravítkem a kružítkem. Popis pak Pour vyžadoval psát šablonkou. Úlohy, které se mu nějak nelíbily, jednoduše v sešitě roztrhl a nešťastník je musel předělat.
Vypadá to na nějakou umanutost, ale tyto prostředky dokonale světily svůj účel. Zakrátko se panu profesorovi Pourovi podařilo udělat z naší třídy dobře fungující matematickou speciálku. Začal nás učit nové věci a to bez jakýchkoli obav i, jak říkal, látku z vysoké školy. Perfektně přednášel, včetně zápisu na tabuli. Nikdo z nás si nemohl ani chvilku při hodině oddechnout, protože Pour každou chvíli někoho vyvolal a ten musel s porozuměním v jeho výkladu pokračovat. Dá rozum, že zakrátko poznal, kdo je na matematiku dobrý a obracel se hlavně na ně. Já jako učitel matematiky se dodnes s údivem a obdivem skláním před tím, jak Pour dokázal látku vyložit, procvičit, neustále nás u tabule zkoušet, že jsme nevěděli dne ani hodiny, a překvapivě nás stíhat písemnými pracemi, které nazýval kompozice a které vždy pečlivě opravil a s komentářem nám sdělil jejich výsledky.
Zavedl povinný předmět s názvem nepovinná matematika a učil nás limity, derivace a integrály, z algebry pak matice i determinanty. Všichni si museli koupit ruskou sbírku příkladů autora Lidského, která obsahovala velmi obtížné, ale zaplať Pán Bůh řešené příklady. Z ní nám zadával referáty. Maturovat z matematiky jsme museli všichni. Podobně jako Pelána, báli jsme se i Poura a je třeba přiznat, že i kvůli němu někteří studenti z gymnázia odešli. Ani on by dnes v této hyperkorektní době, která nepřeje tvrdým znalostem a zavrhuje usilovnou práci v procesu učení, neuspěl. Nás však matematiku naučil. Odmaturovali jsme všichni. Ty, kterým matematika přes všechno jeho úsilí moc nešla, provedl maturitní zkouškou s překvapivou laskavostí tak, že i oni uspěli. Sedm ze třídy nás šlo studovat na „matfyz“, další na techniku a všichni jsme ve studiu uspěli. Jsem přesvědčen o tom, že díky panu profesorovi Pourovi.
I s panem profesorem Pourem jsem se setkal po svém nástupu jako s kolegou. Pamatuji se na to, že když jsem v posledním srpnovém týdnu v roce 1972 s rozechvěním šel k budově gymnázia, abych se hlásil jako nový učitel matematiky, potkal jsem pana profesora Poura. Měl velkou radost a vedl mne k panu řediteli a s nepředstíranou pýchou mne představil jako nového kolegu a svého žáka. Zažil jsem jej jako kolegu jen asi pár let a zachoval si k němu uctivý vztah, ale i Pour zakrátko odešel do důchodu. Žil sám, ale měl dobrou péči od rodiny své sestry. Několikrát jsem jej pozval k nám na nedělní oběd a mé dcery si dodnes pamatují na pana profesora, kterého se asi trochu bály, když je hladil svýma velkýma rukama a hleděl na ně přes ty tlusté brýle.
Vzpomněl jsem si na nejvýznamnější profesory, kteří učili naši třídu. Jistě jsem na další zapomněl, to se nedá nic dělat. Ale jedno jméno si ještě připomenu. Je to profesor Jaroslav Echtner. Ten nás jako studenty neučil, byl s námi jen tři týdny na bramborové brigádě. Naučil mne ale jako kolega všechno to, co umím z kantorského řemesla. Jak učit, jak zkoušet, jak si poradit s chytrými studenty i s těmi, kteří moc chytří nejsou. Jak mít své studenty rád a jak si je zároveň nepustit moc k tělu. Měl jsem jej rád a často na něj vzpomínám. Na rozptylové louce na Sv. Otýlii mu občas dávám světýlko.