Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych na úvod svého dnešního vystoupení, které vlastně je již myslím třetím vystoupením k tomuto bodu, pořád v jednom řečnickém přihlášení, tak bych se chtěl zmínit k tomu, co říkal pan ministr Mládek. Ono to vyznívá v posledních několika týdnech možná tak, že debata k Pařížské dohodě se jaksi schyluje k tomu, že v podstatě již na ní nemáme, co plnit, že jsme její podmínky již dávno splnili a že tím pádem nemá valnou cenu hovořit o ní samotné, o jejích dopadech, o jejím časovém, ale i věcném rámci. Pan ministr vyjmenoval celou řadu opatření, která naše vláda již učinila a která samozřejmě probíhají za dramatických jednání s podnikateli, kteří v nich vidí omezení naší konkurenceschopnosti. Jenom připomínám, že pařížská konference COP 21 se konala na sklonku roku 2015. Bylo tam přítomno dvacet tisíc akreditovaných účastníků a celkem se na tom podílelo 45 tisíc lidí. Byla to obrovská akce. Byla ještě prodlužována. Jednalo do dlouhých nočních hodin v té Paříži. A ten výstup byl očekávaný s poměrným napětím a také s očekáváním. Nakonec, proč ne. Byly tam určité zásadní rozpory, kdo je za globální změnu klimatu odpovědný víc a kdo méně. Kdo je bohatý víc a kdo je bohatý méně. Kdo tedy bude muset pokrývat ty náklady, které na boj proti změně klimatu Pařížská konference nastartovala.
Mimochodem, jedná se o 100 miliard dolarů každý rok, který by měly vyspělé země poskytovat na boj proti globálnímu oteplování v zemích rozvinutých méně. Dalším sporným momentem, který zřejmě vyvolal to horečné každonoční jednání v Paříži, byla závaznost té dohody. Dohoda původně měla být právním nástrojem, podle kterého se bude řídit celý ten dlouhodobý proces boje proti klimatické změně. Nakonec se ukazuje, že taková závaznost v té dohodě není. A tak také i se k ní stavějí představitelé naší vlády, kteří se jí snaží, tak jak se mi zdá, trochu zlehčovat.
Třetím problémovým bodem pak bylo stanovení cílů boje proti změně. Šlo o omezování zvyšování průměrné teploty. Magickým limitem tam byly dva stupně Celsia nárůstu teploty. Případně při větší a větší přísnosti sami na sebe jeden a půl stupně Celsia nárůstu teploty. Původně bylo jako očekáváno, že tím časovým rámcem, za který se ta teplota bude takto stlačovat, udržovat a ten nárůst omezovat našimi drakonickými opatřeními, bude celé stávající století. Ovšem, když se podíváme na text Pařížské dohody, a já jsem samozřejmě si jej četl, i když původně jsem neměl to v úmyslu. Ale když o tom máme hlasovat, máme to ratifikovat, tak musíme ten text samozřejmě znát. Text dohody podle mého názoru vyjadřuje zoufalství jejich autorů nad tím, že se prostě během toho týdne nedařilo skloubit neúprosné požadavky ekologických aktivistů se zbytkem zdravého rozumu, který snad v hlavách zúčastněných politiků zůstal.
Ta dohoda v článku dvě říká, že jejím cílem je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu. Teď cituji z té dohody, „a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby. Mimo jiné pomocí: a) udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí dva stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročit hranici jedna a půl stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu.
Za b) zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin. A za c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu. Bude se ta dohoda provádět podle zásady rovnosti a společných, i když rozdílných odpovědností a odpovídajících schopností se zřetelem na zvláštní vnitrostátní podmínky.“ To je prostě několik takových pojmů, které významně diverzifikují země vyspělé, méně vyspělé, povinnosti větší, povinnosti menší.
Používá se tady jako časový pojem začátek toho našeho zkoumání, kategorie z marxismu leninismu, průmyslová revoluce. Ten překladatel použil tato slova. I když možný překlad předindustriální éra by mohl být také použitelný. Když se podíváme na to, co to znamená, tak zjistíme, že chceme-li ty hodnoty takto sledovat, nárůsty teploty, musíme extrapolovat ty hodnoty vlastně až do zhruba roku 1750, kdy se začíná uhlí masivně používat jako zdroj energie pro tehdy se rozvíjející vznikající stroje, které vlastně rozhýbaly světový, tehdy vlastně pouze evropský průmysl.
Článek 4 – a tady jsem se snažil pořád hledat nějaký časový rámec pro tu Pařížskou dohodu. Článek 4 říká, že pro dosažení dlouhodobého teplotního cíle budou smluvní strany usilovat o dosažení vrcholu globálních emisí skleníkových plynu co nejdříve s tím, že smluvním stranám v rozvojových zemí bude dosažení tohoto vrcholu trvat déle. A poté budou podle nejlepších dostupných vědeckých poznatků emise urychleně snižovat. Všimněte si té složité větné konstrukce. Aby bylo dosaženo rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snížením skleníkových plynů pomocí propadů v druhé polovině tohoto století. Na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby.
Tak tady vidíme, že v té Pařížské dohodě se objevuje vlastně jediné určení času. Žádný rok 2100, který původně byl očekávaný. Ale je tam vymezen jakýsi neurčitý časový úsek, druhá polovina tohoto století. Tedy období po roce 2050 a do roku 2100. Mluví se o dosažení rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snižování skleníkových plynů pomocí propadů. Konkrétně tedy v druhé polovině tohoto století. A je to všechno jaksi spojeno do jedné věty, do jednoho souvětí s politicky korektním souslovím, které říká, že se tak musí stát na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby.
Je tedy zřejmé, že autoři a také i signatáři Pařížské dohody považují globální emise skleníkových plynů a antropogenní emise ze zdrojů za hlavního viníka té globální klimatické změny, pokud ta globální klimatická změna tedy existuje. A pak jako hlavní indikátor té globální změny. Tady je hlavní indikátor uváděna průměrná globální teplota a hlavně její nárůst. A tady musím říci, že na tento kánon, na tuto jaksi nezpochybnitelnou pravdu, kterou nás autoři Pařížské dohodě, jak se vybavují, tak existují i jiné vědecky podložené pohledy. Já bych tady chtěl uvést příklad z článku nepřímý a přímý termodynamický vliv mokřadů a klima – autorů Jana Pokorného, Petry Heslerové, Hanny Huryna a Davida Harpera, jednak z ENKI o.p.s. Třeboň, jednak z Univerzity of Leicester.
Cituji nyní z toho jejich článku. Mezivládní panel pro klimatickou změnu se při studiu klimatické změny zaměřuje na hodnoty průměrné globální teploty a varuje před globálním oteplením, které je důsledkem růstu koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Tedy hlavní předpoklad, se kterým IPPC, tedy ten mezivládní panel, pracuje. Opomíjí vodu a vegetační pokryv jako mechanismy, které utvářejí klima. Myhre et all v roce 2013 uvádějí: Vodní pára je hlavním skleníkovým plynem, který se do atmosféry dostává přirozeným způsobem a má zásadní vliv na tvorbu klimatu na zemi. Její množství v atmosféře je závislé spíše na teplotě vzduchu, než na emisích. Z těchto důvodů je považována spíše za zpětnovazební faktor, než faktor, který by mohl mít vliv na klimatickou změnu. Antropogenním způsobem, tedy ve formě emisí, se voda a vodní pára do atmosféry dostává ze zavlažovacích systémů, či z elektrárenských chladících věží. Je to z hlediska souvislosti s globální změnou klimatu zanedbatelné.
Za řídící činitele pak je považována koncentrace CO2 a CH4 v atmosféře, přesto že množství vodní páry je o jeden až dva řády vyšší. Tady konkrétně koncentrace CO2 je 390, nebo tedy 1,8 v případě CA4 částic na milión, ppm, a podléhá přitom výkyvům. Koncentrace CO2 je v letním období na severní polokouli o 20 ppm nižší, což ukazuje na vliv vegetace, kdežto množství vodní páry ve vzduchu, vyjádřeno s pomocí objemové jednotky, je při teplotě 21°C 22 400 ppm, tedy částic na milión, v případě teploty 40° C již 62 200 ppm. Přitom se koncentrace vodní páry rychle mění jak v čase, tak v prostoru.
Autoři té myšlenky o zásadním vlivu antropogenních emisí ze zdrojů opomíjejí vliv vodní páry a opomíjejí také nutnost vodní hospodářství na naší planetě daleko významněji a pozorněji sledovat.
Ještě se v této souvislosti chci zmínit o indikátoru průměrná globální teplota. Tento indikátor konference používá jako hlavní údaj. Přitom průměrná globální teplota je vypočítaná hodnota, jinak to není možné. Záleží to na vstupních datech a na metodách, kterými toho výsledku dosáhneme a také na tom, jak efektivně interpretovat budeme toto jediné číslo. Bohužel ale tady autoři uvádějí, že tuto teplotu nelze brát jako hodnotu, která vypovídá o globálním klimatu a je možné s její pomocí charakterizovat otevřené systémy. Klima je tvořeno gradienty, tedy rozdílnými hodnotami různých meteorologických prvků, zejména tedy teploty a tlaku. V důsledku toho dochází k formování jevů, jako jsou bouře, tornáda, mořské proudy atd. Klima nelze podle autorů tohoto článku charakterizovat globálně, ale lokálně. A uvádějí zajímavý příklad dvou ekosystémů, pouště a tropického deštného lesa. Na poušti ve dne dosahují teploty řekněme 40° C, v noci klesají k nule. V tropickém deštném pralese se přes den pohybují teploty kolem 25° C, v noci klesnou na 15° C. V obou případech dopočteme průměrnou hodnotu teploty v obou ekosystémech jako 20° C. Uznáme ale, že klima je naprosto odlišné.
Já se nyní od toho článku vrátím k realitě, k projednávání v naší Sněmovně, kde pan zpravodaj dr. Böhnisch ve své úvodní řeči řekl: „Dohoda ukládá smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátně stanovené příspěvky ke snížení emisí a plnit je. Tyto národní příspěvky se mají každých pět let revidovat, s tím, že ten následující má být vyšší než předešlý. Doporučuje smluvním stranám zachovat zásobníky skleníkových plynů /myšleno například lesy/ a provádět opatření s cílem snížit emise, vyvolané odlesňováním a degradací lesů.“
Tady, prosím, připomenu jenom jednu věc, jediné slovo, a to je Národní park Šumava, který jsme významně ovlivnili schválením novely zákona č. 114. Před deseti lety, dnes máme 19. ledna, zuřil orkán Kyril, který má obrovské důsledky dodnes, 20 tisíc hektarů uschlého lesa a je zde možnost dalšího usychání, bude-li platit námi schválený zákon.
Pan ministr Mládek tady slibuje, že zajistí, aby naše země měla konkurenceschopnost, a sděluje nám, že naše obavy z Pařížské dohody jsou liché. Jenom si musíme uvědomit, že pan ministr Mládek – byť je v tuto chvíli ještě ministrem, možná ještě několik měsíců, ale co bude po říjnu 2017 teprve rozhodnou voliči, kdežto tato dohoda je plánována na celé další před námi stojící století.
K tomuto nápadu plánovat něco na dobu téměř sto let bych se také chtěl kriticky vyjádřit. Jenom si zvažme takový myšlenkový příklad. Vezměme si rok 1906. To byla doba, kdy se svět i Evropa velmi dobře rozvíjely. Chceme-li znát nějaký důkaz, podívejme se kolem nás v našich městech krajských i okresních. Máme tam celou řadu budov, které byly postaveny v té době. Jsou to budovy škol, různých úřadů, nemocnic a další. Tyto budovy dodnes dominují těmto našim městům.
Našim předkům se tehdy dařilo velmi dobře a také si mohli plánovat některé své vize do roku 2000. Také si mohli říci – teď se nám dobře daří, pojďme si tady naplánovat něco na sto let. Ti lidé se také mohli ptát, mohli si klást otázku (možná to někteří činili), co bude symbolem magického 20. století, které se tak lákavě před nimi tehdy rozevíralo? Co by to tak mohlo být? Letadlo, automobil, umožňující revoluci v cestování, průmyslové linky, umožňující výrobu jakýchkoliv prostředků, výrobků, zlepšujících život lidí, nebo zase na druhé straně všeobecné volební právo, které tehdy frčelo, uplatňovat se v politice, vzdělání na vysokých školách například i pro ženy. To všechno mohly být potenciální symboly 20. století.
A co takovým symbolem opravdu je? Jaké to století bylo? Tady pro zajímavost mohu uvést zajímavý názor. Spisovatel Jiří Padevět, autor knihy Krvavé léto 1945 a dalších knih v rozhovoru pro Lidové noviny z 3. ledna letošního roku říká, že když si zanalyzuje, jak se vyvíjelo 20. století, takovým symbolem podle něj je dobytčí vagón, tedy dopravní prostředek, kterým jedou lidé, kteří nikam jet nechtěli, kteří jsou někam vezeni. Je to zajímavé, možná trošku mezní přirovnání, ale vzpomeneme-li si na první světovou válku, vzpomeneme-li si na Stalinovy čistky a hladomory v Sovětském svazu, vzpomeneme-li si na holokaust, vzpomeneme-li si na další věci, kterými 20. století bylo zatížené, tak to není úplně od věci.
V Lidových novinách z téhož dne je ještě jeden článek, který se již konkrétně Pařížskou dohodou zabývá. Jeho autorem je vysokoškolský pedagog a ekolog Pavel Nováček. Mimo jiné v něm také cituje klimatologa Jamese Hansena, který považuje Pařížskou dohodu rovnou za podvod. Hansen říká: „Jsou to bezcenná slova. Konference nepřinesla žádné činy, jen sliby. Závazky, dohodnuté v Paříži, nemají význam, pokud nebudeme ochotni začít zdaňovat emise skleníkových plynů“, cituje pan prof. Nováček svého kolegu klimatologa Hansena.
A prof. Nováček pak dále píše (a to už je pro nás velmi informativní), že kdybychom chtěli udržet nárůst globální teploty s 66 procentní pravděpodobností pod 2°C po danou dobu, rámovanou druhou polovinou 21. století, tak můžeme vypouštět skleníkové plyny na dnešní úrovni ještě dvacet let. Kdybychom přijali ten ambicióznější požadavek, tedy držet nárůst teploty pod 1,5°C, tak už jenom deset let. Nováček dále píše, že omezení nárůstu globální teploty pod 2°C – já podotýkám, pokud má smysl a pokud může zlepšit světovou globální klimatologickou situaci – není podle Nováčka nemožné, určitě ale nebude bezbolestné a výrazně nás, tedy lidstvo, v našich konzumních nárocích omezí. A k tomu já dodávám, že o tomto se nikde v Pařížské dohodě nepíše, a ani česká vláda, která ji již schválila, ani pan ministr životního prostředí, který ji podepsal, nám neříkají, neříkají občanům ve volebním roce, že k tomu, aby se dohoda naplnila, tak za 20 let, nebo dokonce už za 10 let nebude možné získávat energii spalováním jakýchkoli organických látek, tedy tím škodlivým emise tvořícím způsobem. A neříkají lidem, že to bude znamenat obrovské změny v jejich životním stylu, a to nemluvím o konkurenceschopnosti našeho průmyslu.
Tady patří, myslím, že položit otázku, jestli to, čím se teď zabýváme, je politika, jestli to není pouhý střet dvou vědeckých hypotéz, jedné, která má díky médiím obrovskou podporu vědců, možná, ale určitě ekologů, určitě ekologických aktivistů celého světa, tedy ta teze o antropologickém původu globální klimatické změny. Anebo je to střet této ideologické platformy s vědci, kteří jsou střízlivější, kteří zpochybňují mainstream toho klimatického alarmismu. A já musím říct, že to je jednoznačně politika. Je to dokonce ideologie.
Autoři těch nápadů, jednak těch nápadů samotných, a jednak návrhů na jejich řešení, totiž od nás chtějí peníze. Chtějí obrovské množství peněz ze státního rozpočtu zemí. Já nevím, můžeme si vzít příklad. U nás stojí podpora obnovitelných zdrojů 44 mld. ročně. Musíme dávat na domy štítky s energetickým hodnocením. Musíme do automobilových paliv přimíchávat bio složky. Teď momentálně se chystáme učinit v budoucích dvou desetiletích konec s tepelnou energetikou. Kdo bude vytápět naše sídliště, která jsou napojena na teplárny, využívající hnědé uhlí, a tak dále a tomu podobně.
Pařížská dohoda v sobě obsahuje závazek České republiky, mimo jiné závazky, podílet se na tzv. Varšavském mezinárodním mechanismu pro ztráty a nehody, for Loss and Damage. V principu jde o to, že prostřednictvím pojištění či jiných finančních mechanismů bude Česká republika hradit ztráty a škody, které budou posouzeny jako vzniklé v důsledku změny klimatu, a ke kterým došlo v jiných částech, v jiných státech světa. Přitom míru, v jaké se Česká republika bude podílet na těchto škodách, jakož i rozsah a finanční vyjádření těchto škod, bude určovat zmíněná instituce, a to na základě pravidel, určených Konferencí dohody, tedy opět mezinárodní organizace.
Za výše uvedené škody, je třeba zdůraznit, budou považovány hurikány, záplavy a podobné meteorologické jevy, které lze snad pojistit, ale také tzv. nepojistitelné jevy, jako jsou třeba ztráty a škody, způsobené zvyšováním hladiny moře a dále apod.
Přitom ten varšavský mezinárodní mechanismus výslovně uvádí, že předmětem kompenzace mají být i tzv. ekonomicky nevyčíslitelné škody. Čili tou ratifikací, ke které se tady sněmovna chystá, bude Česká republika souhlasit a ponese odpovědnost za finanční kompenzaci škod, vzniklých v důsledku přírodních katastrof na území jiných států samotným těmto státům, nebo jejich obyvatelům. A to způsobem nedefinovaným a bez definovaného postupu, jak tyto škody budou vyčíslovány. O kompenzaci a vyčíslení pak bude rozhodovat mezinárodní orgán.
A tady si poprvé kladu otázku, je tento postup konformní s Ústavu ČR? Nejde o přenesení pravomoci orgánu republiky na mezinárodní orgán? Je něco takového možné bez explicitně vyjádřeného souhlasu českých občanů, např. pomocí veřejného hlasování pomocí referenda?
O tom, že v současné době jsme svědky globální ekonomické změny, zřejmě není pochyb, ale my si musíme dávat otázku, zda myšlenka, že tuto změnu způsobili lidé svým životem na planetě, je správná. Klima se v čase samozřejmě nepřetržitě mění, mění se v dlouhých obdobích v řádu staletí, tisíciletí, a různé oscilace kolem dlouhodobých trendů si těžko umíme vysvětlit. Sice existují různé hypotézy, vysvětlující dlouhodobější a poměrně trvalejší trendy, ale střednědobé, krátkodobé změny vysvětlit neumíme. A to právě zneužívají klimatičtí alarmisté, kteří nám vnucují doktrínu lidmi způsobeného globálního oteplování.
Otázka zní, co nás to všechno bude stát. Tady cituji z předkládací zprávy pro sněmovnu, materiálu sněmovního tisku k Pařížské dohodě. Ten říká, z hlediska dopadů na státní rozpočet bude nutné počítat s povinným příspěvkem do rozpočtu dohody. Lze předpokládat, že se tento příspěvek bude pohybovat v přibližné výši, jako u protokolu, tedy pro roky 2016 a 17 je to částka 38 354 EUR, konkrétní výše příspěvku pak bude stanovena na základě rozpočtu dohody, který bude přijat na prvním zasedání jejich smluvních stran. První zasedání se uskuteční, jakmile budou splněny podmínky pro její vstup v platnost, podle čl. 21, a příspěvek pak bude hrazen z rozpočtové kapitoly 315. To jsou určitě výdaje, které na mysli nemám.
Tady mám na mysli oněch 100 mld. dolarů, na jejichž krytí se bude ČR jako rozvinutý stát podílet. 100 mld. dolarů ročně se bude přerozdělovat od rozvinutých k rozvojovým státům. Není zde stanovena výše částky, která bude příslušet na ČR. Kdo bude tento podíl dojednávat? Bude to ČR, anebo jménem jejím a všech ostatních členských států Evropská komise? Bude tedy Evropská komise hlasovat i za ČR? Čímž tedy přeneseme naše práva na Evropskou unii? Pak ovšem vzniká zajímavá situace z hlediska Ústavy, a to za druhé zmiňuji ústavní problém. ČR pak na sebe ratifikací této dohody bere práva a povinnosti podle mezinárodního práva, a vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní smlouvu, tedy faktického práva a povinnosti vlády ČR, přenáší tím na EU výkon práv, sama ovšem si drží nadále naše povinnosti, ty peníze najít a do daného fondu je transferovat.
Takový postup zřejmě předpokládá povinnost vlády, postup podle čl. 10a Ústavy, a nelze se přitom odvolávat na souhlas se vstupem do EU, daný referendem z roku 2004, protože práva a povinnosti vznikají ratifikací dohody samé, tedy řekněme, když k tomu tak dojde, v roce 2017.
Je možné si klást další a další otázky, o kolik pracovních míst přijde naše republika zánikem celého sektoru tepelné energetiky, kolik nás bude nadále stát podpora výstavby nových alternativních, tedy solárních a větrných elektráren, kolik bude stát dotování jejich provozu. Kolik, ale to se zatím nikdo neptá, budeme muset vynakládat na jejich ekologickou likvidaci, až skončí jejich životnost.
Orgány Poslanecké sněmovny se již k podobným problémům dlouhodobě vyjadřují. Mám na mysli opakovaná varovná usnesení výboru pro evropské záležitosti, také i hospodářského výboru, k tzv. letnímu klimatickému balíčku a dalším, a teď v nedávné době vyjádření vlády a tripartity k tzv. antifosilnímu zákonu, který už byl hospodářským výborem odložen, a nyní tedy vlastně byl dán k ledu i rozhodnutím vlády, která po dohodě s tripartitou antifosilní zákon stahuje. V pondělí 16. ledna vystupoval v Událostech a komentářích v České televizi pan ministr Brabec a tuto skutečnost oznámil. Mimo jiné také chce vláda zkoumat sociální dopady antifosilního zákona. Moderátor pořadu logicky namítl, že pokud vláda odmítá antifosilní zákon jako hlavní nástroj boje proti klimatické změně, proč ve Sněmovně hodlá ratifikovat Pařížskou dohodu, která má vlastně stejné, ne-li dramatičtější, tvrdší, řeknu klidně horší dopady. Pan ministr podle mě nespokojený s tím, jak dopadá aktivistická politika jeho Ministerstva, tak řekl to, co tady vlastně už dneska řekl pan ministr Mládek, že limity pro emise stejně dávno plníme, takže Pařížskou dohodu můžeme klidně schválit. Jakýmsi nechtěným možná fenoménem pan ministr nazval tu dohodu dokonce Pařížskou deklarací. Věřím tomu, že to bylo omylem. Tak tady si musíme říct, že to žádná deklarace není, že to je tvrdá dohoda, kterou budeme muset plnit a která náš průmysl, naši energetiku a vůbec způsob života našich občanů významně poznamená.
A ještě chci zmínit jednu věc tady a to je věc mezinárodní politiky. Nově zvolený americký prezident Donald Trump, který se zítra ujme svojí funkce, podle některých informací zvažuje, že pod jeho vedením Spojené státy americké od Pařížské dohody ustoupí. Je to možná diskutabilní, jak to nakonec dopadne, ale určitě by stálo za to počkat, jak se Amerika k Pařížské dohodě postaví, tedy Spojené státy jako největší světový znečisťovatel. Představa, že by státy Evropské unie samy nesly tíži dopadů, zejména tu ekonomickou tíži Pařížské dohody, je podle mého názoru naprosto nepřijatelná.
A ještě poslední a třetí bych řekl upozornění na konflikt Pařížské dohody s ústavním pořádkem naší republiky. Dohoda sama vychází z toho, že signatářská země provede soubor vlastních legislativních opatření směřujících k naplnění dohody. Tato opatření mají být podle dohody předložena formou Intended Nacionally Determined Contributions co nejdříve po uzavření dohody, tedy pokud možno už loni. Ten závazek ale, a to už tady myslím pan ministr také zmiňoval, České republiky k plnění těch přísných limitů byl již schválen, byl předložen Evropskou komisí a Lotyšskem již v roce 2015, tedy vlastně necelý rok před uzavřením samotné dohody, a vlastně dva roky předtím, než my se jí teď zabýváme jako orgán pověřený a příslušný k ratifikaci této dohody. Čili cizí stát s Evropskou komisí učinil závazek jménem České republiky, že český Parlament provede legislativní změny pro splnění tehdy ještě neexistující dohody, kterou teď český Parlament po dvou letech má teprve ratifikovat. Čili tou ratifikací pak bychom zpětně potvrdili náš závazek měnit zákony, které ale s námi nikdo předem nekonzultoval. Otázka tedy zní, zdali je to ústavně konformní, zdali to s naší Ústavou souvisí. Došlo fakticky k tomu, že Komise jménem naši republiky dojednala dohodu, ve které předem bez dalšího vyjednávání zavázala ke změně legislativy celou vládu a Parlament České republiky. A nyní chce po Parlamentu, abychom tuto dohodu ratifikovali a tím zpětně náš závazek potvrdili.
Navíc ještě závažnější věc, že se tady mluví o celém budoucím století, o dlouhých desítkách let. Tedy zavazujeme sněmovny, senáty a vlády, kterých bude mnoho v budoucnosti, až do roku 2050 plus. Budeme tedy a naši nástupci, kteří tady jistě budou zasedat, nuceni schvalovat zákony podle závazku, který byl formulovaný Evropskou komisí bez vědomí Parlamentu a bez ohledu na to, zda v té budoucnosti bude Česká republika členem Unie nebo nebude, nebo zdali budou nějaké pravomoci na Evropskou unii přeneseny ústavně, anebo nikoliv.
Dámy a pánové, já jsem tady na několik sporných momentů v textu Pařížské dohody upozornil, také jsem upozornil na to, že jsou zde pochybnosti o jejím souladu s ústavním pořádkem. Podle mého názoru bychom měli ratifikaci Pařížské dohody odmítnout, nedat se strašit tím, že jsme už jedni z posledních, kteří jsme dohodu neratifikovali, že to pro nás bude znamenat nějakou ostudu nebo kdo ví co ještě. To, že to pan ministr už bohužel podepsal a vláda schválila, na věci nic nemění. Poslanecká sněmovna je v této zemi suverén a vláda a její ministři jsou jí odpovědní. Abychom se mohli rozhodovat s plným vědomím dopadů Pařížské dohody na naši ekonomiku, energetiku a konkurenceschopnost vůbec, tak předkládám následující návrh. Navrhuji usnesení, o kterém by Sněmovna hlasovala po ukončení obecné rozpravy k tomuto bodu, a které zní takto: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky přerušuje projednávání vládního návrhu zákona, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Pařížská dohoda, sněmovní tisk 932, do doby, než vláda České republiky předloží Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky informaci o dopadech Pařížské dohody na ústavní pořádek a na hospodářství České republiky.“ A do budoucna, až se dobereme k přidělování projednání tohoto sněmovního tisku jednotlivým výborům, tak já se přimlouvám a pro pořádek tady na závěr svého vystoupení navrhuji, aby se tím vládním návrhem zákona, kterým se předkládá k ratifikaci Pařížská dohoda, zabýval také výbor pro životní prostředí.
Děkuji za pozornost.