Jedním z nejčastěji používaných slov v článcích a komentářích k problému migrace, je slovo krize. Píše se o migrační krizi, o uprchlické krizi, případně o akutní migrační krizi. Krize, krize, krize. Podívejme se na problém migrační krize z hlediska významu slova krize jako jedné z pěti částí klasické antické tragedie. Těmi jsou, podle Aristotela, expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa.

Co je onou expozicí, neboli čím to všechno začalo? Země Afriky a Blízkého Východu jsou dlouhodobě chudé a lidé odtud se vždy snažili ze sevření bídy uniknout a hledat lepší život ve vyspělých západních zemích, zejména poté, co si tam téměř každý mohl v televizi či na internetu prohlédnout, v jakém ráji by mohl žít, jen najít odvahu a vydat se do zaslíbené země. Vše nabylo obrovský spád, když možná vinou neuvážené podpory, které se od USA a zemí EU dostalo takzvanému arabskému jaru, došlo ke zhroucení diktátorských režimů v Lybii a Sýrii.. Očekávaný demokratizační proces tam neproběhl, namísto toho vznikl Islámský stát a rozpoutal neuvěřitelně krutý džihád, válku proti všem nevěřícím, s cílem dobýt a zničit západní civilizaci, válku, která ovšem nejdříve postihuje domácí obyvatelstvo.

Toto je, myslím, kolize. Tisíce a desetitisíce lidí se v obavách o holý život zvedly, opustily své domovy a vydaly se na cestu do zemí, které je svým bohatým sociálním systémem lákaly. K nim se přidali lidé, kterým ani nešlo o život, jen se chtěli mít lépe. Takoví ti mladí hoši ve značkových džínách a trikách a s chytrými telefony v rukou. Korunu všemu nasadila paní kancléřka Merkelová, když všechny migranty, ať už ty na cestě, či ty na exodus se teprve připravující, pozvala do Německa.

V současné době prožívá Evropa migrační krizi. Horečně je hledáno řešení, ti, kteří migranty nejdříve pozvali, teď uzavírají své hranice a vnucují těm „nevinným“ kvóty, část obyvatel EU bezhlavé přijímání migrantů odmítá, část (ta menší) argumentující soucitem a lidskými právy je pro jejich přijetí a zajištění jejich obživy. Jak to chtějí dělat a kde na to vezmou zdroje, obvykle neříkají. Navíc vůbec není jisté, že příchozí migranti chtějí dodržovat pravidla života a sdílet hodnoty evropské civilizace. Pokud by jich bylo přiměřeně málo, dal by se tento problém snad postupně zvládnout. Ale migrantů už jsou desetitisíce a hrozí, že jich budou statisíce.

Otázkou je, co bude tou peripetií. Přichází podzim, přijde zima a i  Středozemní moře se ochladí a začne tam špatné počasí. To možná na čas zmírní příliv migrantů. Také začíná politická sezóna a novináři se začnou zabývat i jinými tématy. Země, postižené vlnou migrantů nejvíce, budou muset řešit problém, co s nimi, hledat pro ně ubytování a třeba i zaměstnání a snažit se dohodnout s těmi šťastnějšími zeměmi, kterým se migranti zatím vyhýbali, aby jim dobrovolně pomohly problém zvládnout.

Jenže zima pomine, a pokud se nepodaří udělat zásadní opatření v zemích, kde zuří války, pokud se nepodaří zásadně omezit moc Islámského státu, s příchodem jara začne všechno nanovo. Pak by mohlo dojít k poslednímu dějství antické tragedie, ke katastrofě. Pokud by se ze svých zemí v Africe a na Blízkém Východě zvedla ne desetitisíce, ne statisíce,  ale nedej Bože miliony lidí, žádná opatření na jižní hranici EU nepomohou a budeme je mít i u nás. To by mohlo znamenat, že začíná konec současné evropské civilizace.

Můžeme se uklidňovat tím, že všechno špatně dopadne jen v antické tragedii a že Evropa se dokáže s migrační krizí vyrovnat, tak jako se dokázala vyrovnat ve dvacátém století s nacismem a komunismem. Tenkrát jí pomohly Spojené státy. Jenže politická korektnost, bránící nejen nazývat věci pravým jménem, ale i používat zdravý rozum při řešení problémů, panuje i tam. Takže si budeme muset pomoci sami. Cestu vidím v důsledné ochraně našich národních zájmů, v  hájení nedotknutelnosti našich hranic v důsledném dodržování právního řádu naší země.