Jsem původním povoláním středoškolský učitel a tak maturitní zkoušky vstupovaly do mého života se stejnou pravidelností, s jakou po jaru přichází léto. Navíc si letos se spolužáky ze Střední všeobecně vzdělávací školy v Českých Budějovicích (což nebylo nic jiného než tříleté gymnázium) připomínáme, že uplynulo 45 let od naší maturity. I proto jsem se rozhodl vyjádřit k podobě současné maturitní zkoušky.
Především mne překvapuje to neustálé zdůrazňování přívlastku státní u slova maturita. Jakoby dříve byla maturita něčím nestátním, nedej bože soukromým, tedy apriori podezřelým. Je nutné ale zdůraznit, že maturitní zkouška byla od svého vzniku v polovině 19. století vždy zkouškou státní. Maturanti na gymnáziu na přelomu 19. a 20. století tak skládali maturitní zkoušku již podle stejného modelu, který zná moje generace a další generace maturantů ve dvacátém století.
Na přelomu 19. a 20. století se v řádném termínu zkouška dospělosti konala obvykle na konci školního roku a skládala se ze dvou částí – ústní a písemné. Studenti oktávy tehdejšího osmiletého gymnázia maturovali ze čtyř předmětů. Povinnými předměty byly vyučovací jazyk (v případě tehdejšího budějovického C. k. českého gymnázia to byl jazyk český), latina, řečtina a matematika. Ze všech čtyř předmětů psali maturanti písemné práce, z latiny dokonce dvě – překlad z latiny do češtiny a z češtiny do latiny. Zadání maturitní písemné práce připravovali profesoři příslušné školy obvykle ve čtyřech variantách a zemský školní inspektor vybral jednu z nich. Předsedou maturitní komise při ústních zkouškách byl školní inspektor nebo ředitel některého gymnázia z jiného města. Úspěšní maturanti pak byli shledáni „dospělými ke studiu univerzitnímu“, případně „dospělými s vyznamenáním“, jak říkal závěrečný verdikt komise na maturitním vysvědčení.
V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byla organizace maturitních zkoušek podobná, jen jaksi v socialistickém hávu. Namísto klasických jazyků povinná ruština a také jeden volitelný předmět podle zájmu studenta. Témata písemných zkoušek z češtiny a ruštiny byla zadávána centrálně prostřednictvím relace v Československém rozhlase. Nad nezávislostí maturitní komise bděl její předseda, opět ředitel z jiného gymnázia.
Na přelomu 20. a 21. století zůstávalo základní organizační schéma maturit stejné, ale došlo k oslabení role státu při dohledu nad maturitami. Písemné práce byly již plně v režii té které školy, témata na základě návrhu učitelů vybíral její ředitel. Vzhledem k dramatickému nárůstu počtu maturantů byla role předsedy maturitní komise stále častěji svěřována řadovým příslušníkům pedagogických sborů.
Není proto divu, že se stát, který prostřednictvím krajů i přímo ze svého rozpočtu středoškolské vzdělávání financuje, rozhodl opět převzít režii zakončování středoškolského studia plně do svých rukou. Činí tak ale podle mého názoru nevhodným způsobem a nevhodnými prostředky. Rozhodl se převzít model britského a amerického školství, který spočívá v zadání série testů, které jsou zadány ve stejném okamžiku a vyhodnocovány nezávislými hodnotiteli. Tato organizace samozřejmě zatěžuje systém neúměrnými náklady na logistiku a utajení testů. Výnosy jsou však problematické. Minimum vysokých škol respektuje výsledky studentů v testech při přijímacím řízení a rovněž žebříčky škol, sestavené na základě výsledků testů, nejsou vodítkem pro jejich financování.
Jsem přesvědčen o tom, že chce-li stát dostát své povinnosti garantovat úroveň výstupu ze střední školy a chce-li za každou cenu pokračovat v tomto modelu, musí zavést dva typy centrální písemné části maturitní zkoušky. Náročný typ maturitní zkoušky pro maturanty na gymnáziích s matematikou jako její povinnou součástí. Tento typ by byl pro maturanty na odborných školách volitelný. Základní typ maturitní zkoušky (již bez povinné matematiky) by pak byl určen pro všechny ostatní maturanty. Ústní maturitní zkoušky by probíhaly na školách podle stávajícího modelu.
Zdá se však, že organizátoři maturit zasadili letos myšlence diferencované maturitní zkoušky těžkou ránu v podobě nepředvídatelně obtížného testu pro vyšší úroveň matematiky a snahou nějak exaktně hodnotit slohovou práci.
Stát se nyní musí vyrovnat nejen s těmito fatálními chybami Cermatu, ale také musí přesvědčit vysoké školy, aby zohledňovaly absolvování vyššího typu maturitní zkoušky při přijímání studentů. Mám ale obavu, že k vyřešení prvního úkolu nestačí pouze odvolat ředitele Cermatu z jeho funkce a že druhý úkol zcela jistě narazí na to, že už nyní velká část vysokých škol přijímá v podstatě všechny uchazeče.
Podle mého názoru je na místě otázka, zda pak potřebujeme takovéto maturity a zda bychom se neměli raději vrátit k osvědčeným modelům.
Jan Zahradník