V souvislosti s 25. výročím založení Občanské demokratické strany si chci připomenout některé události její historie, které mi utkvěly v paměti a které podle mého názoru měly na její vývoj vliv.

Na úvod uvádím, že do ODS jsem vstoupil 6. prosince 1991, nemohu se tedy chlubit tím, že bych byl jejím zakládajícím členem. Byl jsem v dubnu 1991českobudějovickým zastupitelem, zvoleným za Občanské fórum a do žádné strany se mi vstupovat nechtělo. OF bylo tehdy, navzdory jasnému volebnímu vítězství v prvních svobodných volbách, v opozici a mně bylo naznačeno, že pokud bych zůstal nezávislý, zvolila by mne radniční koalice do městské rady. V tu chvíli jsem pochopil, že být takzvaně nezávislý znamenalo být vlastně závislý na těch, kteří neváhali spojit se i s komunisty. Tak jsem podal přihlášku do ODS, která mi byla ideově nejblíže, a od té doby jsem jejím členem. S ODS jsem prožil hodně dobrých, ale také některá špatná období.

Pamatuji na devadesátá léta, kdy slovo Václava Klause bylo kánonem a kdy jsme k němu všichni cítili obrovský respekt. Bylo proč, byl příkladem pracovitosti, jasnosti idejí i schopnosti tyto ideje sdělovat široké veřejnosti. V paměti mi utkvěl moment, kdy podle mého názoru neměl jasno, kdy váhal, což u něho nebylo obvyklé. Bylo to před rozdělením Československa na začátku roku 1993. Zavolal tehdejšímu lídrovi jihočeské ODS Miroslavu Benešovi a on uspořádal během několika hodin mítink, na kterém se Václav Klaus setkal se stovkami občanů a kde se zřejmě utvrdil v tom, že Československo končí.

Sarajevský atentát v roce 1997 je pro mne spojen se vstupem do velké politiky. Zúčastnil jsem se tehdy poprvé kongresu ODS v Poděbradech a vzpomínám na tehdejší atmosféru.  Díky Václavu Klausovi zůstala ODS stále silnou pravicovou stranou. Odmítám kritiku opoziční smlouvy po volbách v následujícím roce. Jsem přesvědčen o tom, že bez ní by došlo k rozkladu naší politické scény mnohem dříve, nikoli až po roce 2006.

Za největší chybu ODS považuji to, že byl Václav Klaus odstraněn z vedení ODS na kongresu ve Františkových lázních v roce 2002. Tehdy už jsem byl jako jihočeský hejtman pravidelným účastníkem kongresů a dokázal jsem se dívat kolem sebe. Pamatuji se na všechny ty chytráky, kteří tvrdili, že to s Václavem Klausem už dál nejde, že je pro ODS přítěží a podobné nesmysly. Dokonce jsem ještě před onou fatální volbou předsedy v nedělním kongresovém dopoledni navrhl Václava Klause jako kandidáta na předsedu. Ten to podle očekávání odmítl, cítil už zřejmě, že v hysterické atmosféře nemá podporu.

Z éry předsedování Mirka Topolánka si připomínám dvě epizody, které jsou podle mne typické. Volby v roce 2006 byly pro ODS vítězné, my jsme v jižních Čechách dosáhli výsledku nevídaného před tím ani potom, získali jsme 6 poslanců, bylo to ale vítězství Pyrrhovo. Byl jsem tehdy po poprvé a naposled členem Výkonné rady a rozhodovali jsme tam o složení vládní koalice. Nebylo to lehké, Jiří Paroubek byl pro ODS jako červený hadr, přesto jeden z návrhů počítal s koalicí ODS, ČSSD, KDU-ČSL. Byl jsem tehdy jedním ze 17 členů, kteří marně hlasovali pro tuto variantu, ve které jsem viděl záruku určité stability. Topolánek se po pravdě nebyl ochoten vyjádřit, kterou variantu vlastně doporučuje. Musel někam odletět, asi do Bruselu, a tak byla schválena varianta, kterou začal podle mého názoru pád ODS. Další dva roky jsme vládli s Bursíkovou Stranou zelených a s tehdy ještě Kalouskovou KDU-ČSL. Druhá epizoda je celostátně méně významná, pro mne ale znamená hodně. Topolánek tehdy krátce po orkánu Kyril v roce 2007 slíbil, že jmenuje vládního zmocněnce pro Šumavu a že nedopustí řádění ekologických aktivistů v čele s ministrem Bursíkem. Slib mu ale vydržel jen několik hodin, prodal jej jako mnoho dalších věcí za udržení vládní koalice.

Nečasova vláda pak pád ODS završila. Pokračovali jsme ve vyměňování konzervativních hodnot za své udržení ve vládě. Podlehla tlaku Miroslava Kalouska na zvyšování daní, vnesla do našeho ústavního pořádku přímou volbu prezidenta republiky, což považuji za chybu největší. Neodpustím si postřeh, že největšími kritiky prezidenta Miloše Zemana jsou dnes ti, kteří mají přímou volbu, jejímž je současný prezident naprosto legitimním výsledkem, na svědomí.

Jak už jsem zmínil, osobně jsem zažil s ODS jak velká volební vítězství, tak trpké porážky. Mám-li uvést příklady, tak si nejvíce cením vítězství ODS v krajských volbách v roce 2004, kdy jsme získali 44% hlasů, nejvíce mne pak mrzí porážka ve druhém kole senátních voleb v roce 2012. Když jsem byl v roce 2013 osloven Martinem Kubou, abych kandidoval ve volbách do Sněmovny, přijal jsem nabídku s úmyslem pomoci ODS v těžké chvíli. Byl jsem zvolen preferenčními hlasy a nyní se ze všech sil snažím, abych nedělal ostudu jihočeské ODS ani sám sobě. Jak se mi to daří, posoudí zase jen voliči, nikdo jiný. Budou k tomu mít možnost v letošních krajských volbách, do kterých povedu kandidátku ODS.

A na závěr, nemohl bych dělat politiku bez naděje na to, že názory, které zastávám a kroky, které spolu s ODS činím, mohou nacházet podporu u občanů. Tuto naději mi dává současný předseda ODS Petr Fiala. Má ideje, je schopný je jasně formulovat a veřejnosti sdělovat. Je pracovitý. Po Václavu Klausovi je to opět předseda, kterému věřím, že je schopný přivést ODS k úspěchu.