Má první cesta do Ruska
V dobách komunismu se notorickým radilům říkávalo: „Neraď, není ti šedesát a v Rusku jsi taky nebyl!“ Ne že bych chtěl rozdávat na stará kolena dobré rady, ale obě podmínky jsem splnil téměř zároveň. Znamená to, že jsem se poprvé v životě vypravil do Ruska loni, po dovršení šedesátého prvního roku svého věku. Cesta do Moskvy, kam jsem byl Jihočeskou univerzitou vyslán na veletrh univerzit propagovat naší almu mater, byla dobře připravená a všechno také běželo jako na drátkách. Jen s udělení víza byly určité problémy, buď jsem pro ruské úřady podezřelou osobou, nebo se jim pořadatel, renomovaná soukromá agentura, nezdál příliš hodnověrným. Nakonec po zásahu našeho ministerstva školství, garanta účasti české výpravy, všechno dobře dopadlo.
Účast na veletrhu byla zajímavou zkušeností. V obrovské hale jakéhosi paláce z 19. století, nacházejícího se nedaleko od Kremlu, byly dlouhé řady stánků, u kterých se prezentovaly hlavně ruské, ale také evropské, asijské a americké univerzity. Prostě o ruské trhy je zájem i v oblasti vysokoškolského studia. U stánku České republiky stála fronta, studovat u nás by chtělo mnoho mladých Rusů, po pravdě asi i proto, že naše jazyky jsou blízké a složit přijímací zkoušky v češtině a tím si umožnit studovat za stejných podmínek jako naši studenti, je věc lákavá. Zajímavé bylo, že mnoho mladých lidí přicházelo v doprovodu svých rodičů, což působilo trochu starosvětsky, ale určitě sympaticky. A ještě jedna věc mne překvapila. Zjistil jsem, že někde v mém mozku jsou ještě pořád zbytky desetiletého učení se ruskému jazyku, takže jsem dobře rozuměl psanému textu a celkem slušně se domluvil.
Volného času bylo málo, takže o podrobnější prohlídce Moskvy nebylo ani řeči, ale dvě odpoledne jsem krátkým procházkám po bývalé metropoli SSSR věnoval. Neznal jsem Moskvu sovětskou, ale její současná podoba, i když se tváří jako bohatá západní metropole, na mne působila poněkud depresivně. Bohatství je v centru města vidět na každém kroku, ale třeba cesta vlakem z Běloruského nádraží na letiště Šeremetěvo předměstskou krajinou, kolem šedivých lesíků, bývalých průmyslových areálů a chátrajících domků už ukazuje Moskvu jinou. Fenoménem je moskevské metro. Doveze vás kam chcete a vyhnete se neustálým dopravním zácpám. A platí v něm stále zásada pohybu po eskalátorech, kterou popsal Vladimír Vysockij slovy „Kdo chce jít, musí na levé straně být.“ Jen musíme doufat, že to dnes neplatí jako v dobách Vysockého i v ruské společnosti. Mimochodem, ptal jsem se v několika prodejnách hudebních nosičů, nerozeznatelných od podobných obchodů v Evropě nebo v Americe, po nějaké Vysockého desce. Nejenom, že ji neměli, ale dokonce předstírali, že neví, koho mám na mysli. To, že by Vysockého neznali, se mi nechce věřit.
Navštívil jsem také Vladimíra Iljiče Lenina. To jméno dnes mnoha mladým lidem nic neříká, ale nás provázelo téměř na každém kroku. Nápis „Lenin žil, žije a bude žít“ nás strašil dlouhá léta z budovy dnešního Biskupského gymnázia na Senovážném náměstí. Pravda je, že Lenin nežije. Jeho mumii v Mauzoleu na Rudém náměstí může návštěvník Moskvy shlédnout poté, co vystojí dlouhou frontu, složenou povětšinou z anglicky mluvících turistů. Pohled na ni mne nijak neoslovil. Co mne ale oslovilo, byla řada kamenných hlav v nadživotní velikosti, zpodobňující všechny největší hlavouny bolševického režimu. Přišla mi na mysl otázka, kolik desítek milionů obětí mají jejich dřívější nositelé na svědomí. Rychle jsem vypadl, vrátil se do hotelu a druhý den domů. Nijak se mi po Moskvě nestýskalo.
Jan Zahradník