Kraje, resp. regiony, jsou v evropských institucích vnímány jako důležitý partner, existují dokonce úvahy o Evropě bez národních vlád založené na fungování regionů. Můžete porovnat, jak se změnila práce hejtmana po vstupu do EU?
Již před vstupem naší země do Evropské unie jsem na základě nominace Asociace krajů České republiky zastával pozici pozorovatele ve Výboru regionů, jednom z poradních orgánů Evropské komise a Rady Evropské unie. Jeho cílem je umožnit zapojení místních a regionálních samospráv do tvorby a realizace politiky Evropské unie v různých oblastech. Po vstupu ČR do EU jsem se stal plnohodnotným členem Výboru regionů, v jehož rámci jsem se zaměřil především na práci v Komisi pro politiku územní soudržnosti (COTER).
V Bruselu se díky tomu setkávám se svými kolegy z různých oblastí Evropy, což mi umožňuje sdílet s nimi jejich zkušenosti, získávat jejich podporu pro společné priority či navazovat důležitá partnerství, která lze zúročit při rozvoji kraje i při prosazování jeho zájmů u institucí Evropské unie.
K Vámi zmiňované „Evropě regionů“ – ačkoli jsem osm let regionálním a téměř dvacet let komunálním politikem, zastávám názor, že Evropská unie má zůstat unií členských států. Já beru naše členství v EU vážně, je to skutečnost – jak jsme říkali při klukovském fotbalu „příroda hraje“. Kategorie typu „eurooptimista“, „europesimista“ jsou mi vzdálené, spíše bych se označil za „europragmatika“. Ačkoli mám výhrady k mnoha věcem, které se v Bruselu rodí, krajům České republiky členství prospívá a nejde jen o fondy.
Vaše činnost v pozici hejtmana je možná o něco více evropská v důsledku členství ve Výboru regionů. Připravoval jste stanovisko ke zprávě o unijní dopravní politice, kde mj. doporučujete, že regiony by se měly na jejím formování více podílet. Jaká by zde tedy měla a může být role českých krajů?
Stanovisko k „Přezkumu Bílé knihy Evropské komise o dopravě z roku 2001 v polovině období“, jak zní plný název zmiňovaného materiálu, obsahuje celou řadu tezí a úkolů, k jejichž řešení by mohly napomáhat regiony, samozřejmě v různé míře spolupráce se státními orgány. Ať už se jedná o návrh optimální sítě páteřních evropských komunikací, koordinaci jejich přípravy a výstavby, organizaci dopravy na území regionu či při naplnění potenciálu regionálních letišť.
A pokud jde o roli regionů v Bruselu obecně – Česká delegace ve Výboru regionů patří k těm aktivnějším a přitom pracuje velmi efektivně. Naše role je především konzultativní, ale máme za sebou i několik úspěšných aktivně-lobbyistických aktivit hlavně díky podpoře kolegů poslanců v Evropském parlamentu. Pro větší úspěch bychom ještě potřebovali pevnější partnerství s národními strukturami. Přidat by mělo především „naše vlastní“ Ministerstvo pro místní rozvoj. V Bruselu nám doposud utíkal potenciál prezentovat společné národní pozice, a to už od počátku legislativního procesu – nikoli až silou na jednání Rady. V tomto směru jsme skutečně teprve „nováčky“.
Kromě dopravy patří mezi významné priority Regionálního operačního programu (ROP) regionu soudržnosti Jihozápad záměr „stabilizovat venkovské oblasti vyváženým rozvojem sídelních funkcí měst a obcí“. Dosažení cíle samozřejmě záleží na předložených projektech, které mohou být velice široce zaměřeny. Jaké projekty jsou dle Vašeho názoru v tomto směru nejvhodnější, tedy nikoliv pouze z pohledu šancí uspět se žádostí, ale skutečně přispět k danému cíli?
Důraz na dopravu není samozřejmě samoúčelný, jak je nám někdy našimi oponenty z řad nevládních neziskových ekologistů podsouváno. Jihočeský kraj má malou hustotu obyvatel, proto jsou tradičně služby – a zejména veřejné jako školy, zdravotnická zařízení – koncentrovány především v přirozených centrech – Českých Budějovicích, Táboře, Jindřichově Hradci. Pro stabilizaci venkova je důležité zajistit, aby jeho obyvatelé měli přístup ke službám a k pracovním místům v těchto centrech a nenutilo je to venkov opouštět. Proto potřebujeme kvalitní a moderní regionální dopravní síť. Není v lidských silách zajistit na venkově životní standard stejný, jako například lidem v centru Písku. Naopak mimo města je hodnotou zdravější a klidnější životní prostředí.
Při definování a vyjednávání regionálního operačního programu nám šlo také o to, abychom vytvořili podmínky pro města i menší obce ke spolufinancování jejich rozvojových investic. To znamená, aby města mohla posílit svou schopnost zvládat roli center a aby z venkova do města nebylo daleko – respektive, aby cesta netrvala dlouho. To je posláním priority, kterou jste zmínila.
Proto za užitečné projekty považuji takové, které se zaměří například na investice do veřejné dopravy, rekonstrukce nevyužívaných areálů pro rozvoj podnikání a veřejných služeb nebo dokončení sítě základních služeb na venkově. Tato priorita také klade důraz na integrovaný přístup – preferuje projekty propojené do větších celků, které komplexně vyřeší určitý problém konkrétní městské části. To znamená nejen rekonstruovat bývalou továrnu, ale například ji také napojit na MHD a podporovat její nové využití. Při posuzování reálných výsledků projektů budeme muset přihlížet ke konkrétním místním podmínkám, a proto všechny modelové příklady mohou být jen teoretické. Ne nadarmo zde významnou kompetenci dostala sama města. Přál bych si, aby prokázala, že s nástrojem zvaným „integrovaný rozvoj měst“ budou umět dobře pracovat. Těším se, jaké náměty na spolufinancování projektů nám předloží.
Na nedávné konferenci k budoucnosti politiky soudržnosti, kterou pořádalo CEVRO-LKA, jste zdůraznil nutnost podpory přeshraniční spolupráce. Euroregion Šumava, v jehož předsednictvu zasedáte, má s touto spoluprací již 15 let zkušeností. Můžete více přiblížit Vaši představu kohezní politiky?
Hodně si slibuji od takzvané územní dimenze kohezní politiky a věřím, že se podaří ji definovat dobře. To znamená, aby pomohla dlouhodobě stagnujícím oblastem a pak v příhraničí. Vycházím z teze, že v „Evropě bez hranic“ nehraje roli administrativní či jazyková spádovost (dle příslušnosti ke členskému státu), ale spádovost přirozená, limitovaná jen a pouze geografickým reliéfem krajiny. Coby příhraniční region proto zdůrazňujeme myšlenku, že v „Evropě bez hranic“ je periferní charakter pohraničí v rámci členských států neopodstatněný (je de facto přežitkem). V případě Jihočeského kraje je tento periferní stav o to nespravedlivější, že se jedná v podstatě o důsledek nikoli vnějších geomorfologických nebo přírodních podmínek, ale výhradně o důsledek politického vývoje ve 20. století.
S tzv. „územní agendou“ bychom tedy rádi spojovali především taková opatření, která by pomohla překonat periferní charakter příhraničních regionů a pomohla zvýšení míry „přeshraniční teritoriální koheze“. Věříme, že podstatný přínos v tomto směru může znamenat koncept TEN-T sítí (zejména realizace přeshraničních úseků) a společné přístupy k územnímu plánování a definování strategií rozvoje.
Teritoriální kohezi tedy spíše považuji za způsob uvažování, za specifický přístup k územnímu plánování a k rozvoji motivovaný využitím nového kontextu „Evropy bez hranic“. Nikoli za soubor indikátorů, jež je možné nebo dokonce nutné splnit, jak říkají například Francouzi. Ti prosazují tezi, že politika teritoriální koheze má zajistit, aby každý Evropan měl stejnou kvalitu života bez ohledu na to, kde se narodil. Říkají tomu zcela vážně „index regionálního štěstí“, či tak nějak. Stěží můžu uvěřit už jen tomu, že to někdo vážně navrhuje, natož, že by to mohlo reálně fungovat.
Kromě teritoriální koheze se soustředím na to, aby kraje České republiky měly i nadále možnost spolufinancovat projekty na rozvoj regionální infrastruktury. Tato možnost je teoreticky ohrožena, protože například Jihočeský a Plzeňský kraj se díky svému růstu mohou dostat mimo pásmo nejméně rozvinutých evropských regionů. Přestože bohatneme, zůstávají na našem území ale dílčí oblasti, kde by intervence typu konvergence našly uplatnění i po roce 2014 a bude to opět především ve venkovských a periferních oblastech.
V neposlední řadě je důležité, abychom si dokázali udržet přístup ke koheznímu fondu na dokončení základní či páteřní dálniční a železniční sítě.
Na závěr otázka na Vás jako prezidenta Nadace pro jihočeské cyklostezky. Budování cyklostezek patří k oblíbeným projektům v rámci podpory cestovního ruchu, přesto se jejich kvalita různí. Jaké jsou podle Vás nutné (a postačující) podmínky pro vybudování příjemné cyklostezky, třeba jako č. 12 podél Vltavy v Českých Budějovicích směrem na Hlubokou?
Nutnými podmínkami jsou pochopitelně peníze a dobrá projektová dokumentace. My jsme si v Jihočeském kraji už v předešlých letech předsevzali, že budeme postupně podporovat investice spojené s vybudováním čtyř ucelených páteřních cyklostezek na jihu Čech, tedy Otavské, Vltavské, podél Lužnice a Nežárky a podél státní hranice. Upřednostňujeme ty trasy, na jejichž výstavbě se finančně spolupodílí i stát prostřednictvím Státního fond dopravní infrastruktury.
Vyhledávací studie, projekty i samotnou výstavbu páteřních cyklostezek připravuje ve spolupráci s partnerskými městy a obcemi vámi zmíněná Nadace Jihočeské cyklostezky. Proto právě této nadaci směřuje krajský příspěvek, avšak s jasným určením jeho užití. V roce 2006 jsme se soustředili na Otavské cyklistické stezky, vloni přišly na řadu Vltavské. Letošní příspěvek z krajského rozpočtu bude využit pro další úseky páteřní Vltavské a Otavské cyklostezky a zároveň i na chystané rekonstrukce či nové trasy na Jindřichohradecku a podél státní hranice.