Každý rok dostávám z velvyslanectví USA pozvánku na oslavu Dne nezávislosti. Hodně to pro mne znamená a dokonce ji jednou za dva roky využiji a jedu tam, do rezidence amerického velvyslance, která sídlí v bývalém paláci rodiny Petschků v Bubenči. Je to velkolepá událost, bývá tam náš pan prezident a pronášejí se projevy. Hraje americká hudba a vše končí velkou garden party s americkými pochoutkami.
Je možno se ptát, zda pro nás, středoevropany, má smysl připomínat si událost, která dala vzniknout velkému národu za oceánem. Je to daleko v čase i v prostoru. Jsem přesvědčen o tom, že je třeba mít na paměti ideály, které stály u jeho zrodu. Svoboda, rovnost lidí před zákonem, rovnost jejich šancí při zápase o chléb vezdejší. Pravda, prosazení některých ideálů stálo hodně úsilí i lidské krve, například o svobodě černochů rozhodla krvavá občanská válka v devatenáctém století a o jejich rovnosti pak hnutí za občanská práva ve století dvacátém. Velkou roli hrál i společný jazyk, který Američané převzali od svých britských praotců a kterému vtiskli vlastní podobu.
Co to má ale společného s dneškem? Na první pohled téměř nic, ale věnujeme-li pozornost nápadům některých evropských politiků řešit současnou krizi Evropské unie její transformací na jakési „Spojené státy evropské“, měli bychom zpozornět. Hlavní otázka zní: Má Evropa k dispozici podobný tmel nebo chcete-li kohezní faktor jako USA? Odpověď zní, že nikoli. Slova o svobodě a rovnosti můžeme najít v preambulích všech evropských dokumentů a v projevech unijních politiků, ale realita je vždy trochu jiná.
Hlas našeho voliče v evropských orgánech má přirozeně menší váhu než hlas voliče velkých evropských zemí, od našeho vstupu do unie cítíme výrazné znevýhodnění našich zemědělců a o volném pohybu pracovní síly si můžeme vinou výjimek ze strany našich sousedů jen zdát. Nemluvě o společném jazyku. Umíme si představit, jaké posílení by společné Evropě přinesla „povinná“ dvojjazyčnost všech jejích obyvatel? Jenže zkuste s tím přijít například za Francouzi nebo Němci, pokud by tím společným jazykem nebyl jejich rodný jazyk. A tak je třeba hodnotit návrhy na federalizaci Evropské unie po vzoru USA, návrhy, které nemají svůj původ v srdcích, tak jako tomu bylo u otců zakladatelů v Americe, ale zrodily se v hlavách současné evropské politické elity a byrokracie, aby zachránily jejich vliv a moc, s velkou opatrností.
Ve dvacátém století otřásly Evropou dvě světové války, k jejichž ukončení a k záchraně demokracie vždy významně přispěly Spojené státy. Přistupujme tedy se stejnou opatrností k myšlenkám na jakousi evropskou obrannou doktrínu, která se obejde bez Ameriky, myšlenkám, které mají původ v tradičním pohrdání Amerikou ze strany evropských intelektuálů.
Jan Zahradník