Závěr roku 2011 přinesl celou řadu událostí a podnětů, které stojí za to se k nim vyjádřit. Rozloučení s Václavem Havlem bylo důstojné. Je možno je vnímat i tak, že Václav Havel prokázal další službu své vlasti. Češi se dokázali vzácně sjednotit a se svým po dlouhé době prvním demokratickým prezidentem se loučili s úctou a nelíčeným smutkem. A účast světových státníků na jeho pohřbu svědčila o tom, že pro naši vlast získával po celém světě respekt a uznání. Věřím proto, že to nebyla služba poslední.
Dalším tématem je přímá volba prezidenta. Zdá se, že se jedná o celospolečenské zadání, které poslanci chtě nechtě splnili. Otázkou ale je, jaké postavení bude mít přímo zvolený prezident. Bude se cítit stejným suverénem, jako jeho americký kolega, nebo bude obětí neustávajících podezření, že hodlá své postavení a přímý mandát od voličů nějak zneužívat? V každém případě se jedná o dramatický zásah do fungujícího systému a to se mi jako konzervativnímu člověku nelíbí. Proto držím palce jihočeskému senátorovi Tomáši Jirsovi v jeho snaze přímou volbu prezidenta v Senátu zablokovat.
Každý den, Nový rok nevyjímaje, útočí na veřejnost zprávy o nadcházející další ekonomické krizi. Jak jí čelit, na to existuje více názorů. Jeden z nich, který je mi blízký, zformuloval ve svém novoročním projevu pan prezident Klaus. Naději vidí v pilných, pracovitých a nadaných lidech. Hlavní protagonisté Evropské unie hledají naopak cestu k odvrácení krize ve stále těsnější integraci. Jakoby společná měna, společný rozpočet nebo třeba společné daně mohly nahradit chybějící přirozený tmel, který by měl držet pohromadě tak různorodý útvar, jako je Evropská unie. Napadá mne provokativní otázka. Neumějí-li si její šéfové představit EU bez společného rozpočtu, což takhle EU se společným jazykem? Umíme si představit, jaké posílení by přinesla „povinná“ dvojjazyčnost všech jejích obyvatel? Jenže zkuste s tím přijít například za Francouzi nebo Němci, pokud by touto latinou 21. století nebyl jejich rodný jazyk. Proto si myslím, že daleko významnější úlohu musí nyní hrát debata o budoucí politice soudržnosti EU.
Na závěr si nechám téma velmi citlivé a složité. Co je to „černá labuť“ jsem nevěděl do konce minulého týdne, kdy v jednom českém deníku vyšel soubor tří nebo čtyř názorů osobností různých zaměření na to, co nás v příštím roce může nejvíce překvapit. Bude to celosvětový kolaps internetu a z něj vyplývající zhroucení světové ekonomiky? Bude to dramaticky překvapivý nástup nějaké nové pseudopolitické, populistické síly, která uvrhne naši zem opět na dlouho do nesvobody? Nebo selžou všechny snahy o záchranu a ekonomická krize zachvátí celý svět? Nakonec, dvacáté století bylo na tyto události, které překvapily nejvíce ty, kterých se pak nejvíce dotkly, velmi bohaté. Otázka podle mne zní takto: Jak poznáme, a poznáme to vůbec, že končí legrace a začíná jít do tuhého? Že za svobodu je třeba začít opravdu bojovat, že je třeba začít opravdu šetřit nebo že je třeba opravdu se vrátit ke kořenům a základním hodnotám, jako je víra, skromnost a odvaha a ne pouze o tom tlachat? Zdá se, že naši předkové to nikdy včas nepoznali. Vždy se jim asi zdálo, že je ještě dost času, že to nebude tak horké, případně že jich osobně se to přece týkat nebude. Nakonec to tak nebylo. Měli bychom se poučit a dávat větší pozor.
Přesto všechno jsem v podstatě optimista a tak přeji všem hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v novém roce.
Jan Zahradník