Zvolili jsme kandidátku pro krajské volby 2016

V pondělí 30. 5.2016 jsme na  regionálním sněmu ODS zvolili své kandidáty pro podzimní krajské volby. Jako lídr se těším na dvojku na kandidátce, kterou je táborský senátor a starosta Chýnova Pavel Eybert, trojkou se stal současný krajský zastupitel a bývalý starosta Třeboně Jan Váňa, čtvrté místo obsadil ex ministr průmyslu a předseda ODS v Jihočeském kraji Martin Kuba. Pětkou na kandidátce se stal bývalý starosta Katovic a náměstek ministra Průmyslu a obchodu Tomáš Hajdušek, šestka je Jan Bauer z Prachatic, dlouholetý starosta a poslanec, na sedmém místě se obejví krumlovský Petr Eliáš a první osmičku uzavírá starosta z Bernartic Pavel Souhrada. Myslím, že zvolená kandidátka s našimi úspěšnými starosty za ODS nabízí voličům kvalitní kandidáty a jistotu, kterou u různých slepenců a účelových hnutí na jedno použití nenajdou. Všichni naši kandidáti musí jako vždy předložit čistý trestní rejstřík a negativní lustrační osvědčení.

Celou kandidtku najdete níže.

1 Jan Zahradník 32 František Čapek
2 Pavel Eybert 33 Pavel Mádl
3 Jan Váňa 34 Václav Filištein
4 Martin Kuba 35 Eva Zajíčková
5 Tomáš Hajdušek 36 Vlastimil Štěpán
6 Jan Bauer 37 Pavel Vochozka
7 Petr Eliáš 38 Stanislav Bartoš
8 Pavel Souhrada 39 Petr Lapačka
9 Hana Šťastná 40 Radek Chvosta
10 Jiří Mánek 41 Jaroslav Klein
11 Radim Staněk 42 Oldřich Petrášek
12 Robert Flandera 43 Josef Kudrle
13 Václav Král 44 Jiří Masojídek
14 František Dědič 45 Michal Janda
15 Zdeněk Hobzek 46 Petr Hudec
16 Magdalena Opolzerová 47 Rudolf Žaba
17 Jitka Šebelková 48 Jiří Štabrňák
18 Ladislav Přívozník 49 Dana Tobiášková
19 David Šašek 50 Běla Marková
20 Michal Sirový 51 Vladimír Brůha
21 Martin Stašek 52 Viktor Ludvík
22 Irena Ravandi 53 Stanislav Podlaha
23 Jan Kouřil 54 Jan Kuliš
24 Jiří Černý 55 Jan Tomeček
25 Vít Kavalír   náhradníci
26 Jiří Cais 56 David Ciml
27 Jaroslav Drda 57 Rudolf Starý
28 Eva Piherová 58 Jan Polák
29 Ivo Ježek 59 Petr Maroš
30 Petr Brtinský 60 Michal Šebek
31 Milan Šnorek    

Vystoupení k zákonu 114 o ochraně přírody – NP Šumava

Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové,
já chci vystoupit k bodu číslo 17, tedy ke druhému čtení novely zákona 114 o ochraně přírody a krajiny. Rozprava k druhému čtení vlastně již byla zahájena na té předchozí schůzi, kdy jsme se vlastně již tím zákonem zabývali. Zaznělo několik vystoupení, ať už regulérních nebo v rámci technických a faktických připomínek. Jedno z nich mě zaujalo – kolega Michal Kučera celkem jasně vyjádřil ve svém vystoupení, že se jedná o zákon o Šumavě. Já na to znova ještě musím reagovat – ano, je to opravdu lex Šumava, je to zákon o Šumavě, možná dokonce zákon, který by si mohl klást za cíl legalizovat to všechno, co se stalo v Národním parku Šumava a na Šumavě samotné za oněch 25 let, kdy na jejím území je vyhlášený národní park. Stalo se tak právě před 25 lety.
Ty škody, které tam byly způsobeny, se dají posuzovat, odhadovat z různých pohledů. Existují dokonce i odhady té ekologické škody, jeden z nich stanovuje ty škody na řádově 30 mld. korun. Nikoli škody ekonomické, nikoli škody, které by měly svůj původ v tom, že Šumava přestala být hospodářským lesem, což si myslím, že je dobře a nikdo z nás zpátky toto vrátit nechce, ale škody na ekologii. Největší škody, které tam ovšem vznikly, vznikly po roce 2007, tedy po orgánu Kirill, kdy byl ministrem životního prostředí Martin Bursík a ředitelem správy Národního parku Šumava ing. František Krejčí. Tehdy namísto toho, aby se postupovalo správně, regulérně, aby se padlé stromy, které na začátku ledna po náporu vichřice na Šumavě padly, z prvních, ale hlavně ze druhých zón vyklidily, tak tam bylo toto dříví ponecháno, došlo ke kůrovcové kalamitě, která má za následek, že dneska je na Šumavě minimálně 20 tisíc hektarů uschlého lesa, lesa, která tu někde projevuje jakési náznaky, že by tam na jeho místě mohlo vyrůst něco nového, tu tyto projevy jsou velmi, velmi limitované. Navíc vzniká otázka, co může na místě uschlého lesa vyrůst, jaký genofond tam může být v budoucnosti, když sami sobě hodláme zakazovat jakkoli v těch nejcennějších prvních zónách zasahovat, tedy zakazujeme si sami sobě i přírodě pomáhat.
Já neříkám, že by ten zákon nepotřeboval novelizaci, že by nepotřeboval zlepšení, ten zákon 114 o ochraně přírody a krajiny. On má za následek celou řadu věcí, které možná vidíme kolem sebe, ať už to, co jsem tady zmínil, uschnutí 20 tisíc hektarů lesa na Šumavě, nebo to, že on také mimo jiné umožnil, že všude kolem sebe vidíme žluté lány řepky nebo to, že se stále potkáváme se slunečními elektrárnami, které u nás vznikly. Nicméně ta novelizace, kterou nám předkladatel předkládá, neřeší tyto problémy. Zabývá se skutečně a jenom situací v národních parcích a v podstatě, jak už jsem řekl, v Národním parku Šumava.
Dámy a pánové, kromě stanovisek ekologů a s nimi spřízněných vědců existují stanoviska i vědců, kteří mají odlišný názor, kteří neříkají, že pro vodní hospodářství na Šumavě je vlastně dobré, že tam je suchý les, jako říká např. doc. Hruška. Jsou lidé, kteří říkají, že naopak suchý les způsobuje zásadní, fatální změnu v termické situaci v tomto pohoří, daleko větší vyzařování tepla, daleko větší výpar vody, ztrátu vody z půdy atd. I takovéto hodnocení, i takovéto odborné názory musíme brát v potaz. Já se obávám, že předkladatelé zákona z Ministerstva životního prostředí tyto názory v potaz nebrali. Zazněly např. na semináři, který jsme pořádali jako poslední seminář v Senátu, kde promluvil prof. Čermák, doc. Pokorný, kde velmi jasně zdůvodnili, proč by neměla být Šumava nechána k uschnutí a že suchý les je obrovská ztráta pro vodní hospodaření naší země, že to je obrovská ztráta v boji proti suchu, které bohužel naší republice, našemu světadílu, naší Zemi, hrozí.
Dámy a pánové, je zde jedna věc, která mě motivuje k tomu, že předložím některé návrhy ve druhém čtení při projednávání našeho zákona. Jedná se o to, že se novelou zákona 114 o ochraně přírody a krajiny zabývalo Zastupitelstvo Jihočeského kraje na svém jednání 7. dubna 2016 a přijalo usnesení, kde jednak v bodě číslo 1 schvaluje deklaraci zastupitelstva k novele zákona o ochraně přírody a krajiny a k návrhu plánu péče o Národní park Šumava, a za druhé žádá Zastupitelstvo Jihočeského kraje Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, aby podpořila návrh na zamítnutí novely zákona o ochraně přírody a krajiny, případně na jeho vrácení výborům k novému projednání.
Ta deklarace, milé kolegyně, kolegové, si dává za cíl prosadit zhruba si 12 bodů. Vyzývá nás, abychom změnili ten zákon tak, aby byl neideologický, stabilní, moderní, aby zavedl systém ochrany přírody a krajiny národních parků postavený na principech konzervativní středoevropské ochrany přírody, aby byl jasný, srozumitelný, neměnný, aby definoval realistický účel, pro který jsou národní parky vyhlašovány. Tam také samozřejmě patří ponechání přírody samovolnému vývoji, ale nikoliv její většiny, nikoli nějaké její neurčité části, ale přesně stanovené části, kterou budeme moci dopředu znát a předvídat. Aby tady byla srozumitelná a neměnná pravidla péče o přírodu a kulturní krajinu národních parků. Aby byla definována zómace jako základní územní strategie pro území národních parků, aby byla definována jasná pravidla pro vyhlašování zón ochrany přírody. Aby byla prosazena povinnost realizovat opatření zadržující vodu v krajině a přírodě nejvyšších partií Šumavy a v jiných národních parcích, které jsou chráněnými oblastmi přírodní akumulace vod. Aby byl v zákoně zakotven zákaz umožnění procesů, které povedou k úbytku vody v přírodě a krajině, aby ze zákona vyplývala garance udržitelného rozvoje obcí v národních parcích a zmírnění dopadu zákona na trvale žijící obyvatele v národních parcích. Aby byla v zákoně zakotvena garance extenzivního zemědělského hospodaření v národních parcích, zejména v plošném rozsahu zemědělské půdy, který platil při vzniku národních parků. Aby byla v zákoně garance ochrany zachování a možnost obnovy kulturně historického odkazu krajiny národních parků a jejich ochranných pásem. Za další, aby byla v zákoně zakotvena garance veřejného využívání národních parků k turistice, rekreaci a vzdělávání v plošném rozsahu, který odpovídá nejméně stávajícímu stavu. A na konec, aby v zákoně bylo zpřesnění podmínek, za kterých lze zakázat vstup člověku do přírody, aby se tak nedělo z libovůle státního úředníka, nýbrž z pádných důvodů ochrany přírody zakotvených v zákoně.
Dovoluji si předložit návrh na zamítnutí novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Vím, že toto hlasování může nastat až ve třetím čtení našeho zákona. Přesto bych prosil, aby tento můj návrh byl zaevidován. A za druhé navrhuji vrácení novely zákona 114, o ochraně přírody a krajiny, výborům k novému projednání. Což je, jak jsme viděli u minulých bodů, návrh, o kterém je možné hlasovat již zde v tomto druhém čtení.
Dámy a pánové, vzhledem k tomu, že se obávám, že by ani jeden z mých návrhů zde předložených v tuto chvíli nemusel být přijatý, tak využiji právě institutu druhého čtení našeho zákona, abych předložil pozměňovací návrhy k našemu zákonu.
Můj první pozměňovací návrh, který je zanesený v systému a ke kterému se pak v podrobné rozpravě přihlásím, se týká vlastně těch obecných zásadních věcí v zákoně zakotvených. Můj návrh v bodě 1 navrhuje v § 15 odst. 3 vypustit text „včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů“, což je text, který právě vnáší do našeho zákona princip bezzásahovosti, aniž by slovo bezzásahovost vůbec používal.
Druhý bod mého pozměňovacího návrhu. V § 17 odst. 2 navrhuji poslední větu nahradit větou: Při vyhrazení cesty nebo trasy stanoví orgán ochrany přírody podmínky týkající se rozsahu, způsobu a času pohybu na této cestě nebo trase. V návrhu zákona, který předkladatel přináší, je zde v podstatě podobný text ovšem s tím, že je tam slovo „může“. Že tak může stanovit. Já si myslím, že v zákoně by taková libovůle být dovolena neměla a když tedy, tak aby orgán ochrany přírody ty podmínky stanovil.
Ve třetím bodě mého pozměňovacího návrhu č. 1 je návrh na vypuštění odstavce 2 v § 18, který říká, že do jednotlivých zón ochrany přírody lze zařadit i území, která nesplňují charakteristiku zón podle odst. 1, ale jejich zařazení je nezbytné z důvodu udržení jednotného způsobu péče o zónu a k dosažení cíle ochrany zóny národního parku. Ostatní odstavce za ním následující navrhuji přečíslovat. Je mi jasné, že tady budou námitky, které budou zpochybňovat můj návrh zejména proto, že kdyby k němu došlo, podle slov kritiků by zabránil tomu, aby zóny byly jakási scelená pěkně zaokrouhlená území. Já si myslím, k tomuto účelu dostatečně postačuje paragraf, který ve stávajícím návrhu zákona má číslo tři, který umožňuje právě v rámci scelení zón zahrnout souvislé plochy do 5 hektarů, které nesplňují charakteristiku zóny.
Další bod mého návrhu se týká § 18a – režim zón národního parku, zejména odst. 1, který se týká zóny přírodní, tedy té první, té nejcennější zóny, zóny s tou nejvyšší možnou ochranou. Tady navrhuji, aby byl text uvedený v novele předložené předkladatelem nahrazen textem: V zóně přírodní lze provádět pouze zásahy, které nejsou v rozporu s cílem ochrany této zóny a poslání národního parku. Dále lze provádět následující opatření, je-li jejich provádění nezbytné z důvodu ochrany životů a zdraví osob, ochrany majetku nebo ochrany přírody. Já je za chvíli tady vyčtu, ta navržená opatření. Jen připomenu, že v původním návrhu je ten text jiný. Tam je jaksi navrženo to, že všechno je zakázáno, co by mohlo ohrožovat ochranu přírody. Vím, že ministerstvo samo navrhuje v pozměňovacím návrhu, který za své přijal výbor pro životní prostředí, provést tu logickou změnu – je dovoleno to, co neohrožuje. Jakýsi logismus dá se říct, ale dobře. Já zde uvádím ty body v trošku jiné podobě:
a) Umožnit ve výjimečných případech zásahy proti šíření geograficky nepůvodních druhů rostlin.
b) Hašení požárů a provádění preventivních opatření proti vzniku požáru.
c) Ochrana a údržba zdrojů pitné vody a údržba a opravy vodohospodářské infrastruktury obcí.
d) Regulace početních stavů spárkaté zvěře.
e) Opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků na turistických trasách.
f) Údržba a opravy cestní sítě.
g) Zásahy za účelem ochrany populací zvláště chráněných druhů rostlin nebo živočichů.
h) Monitoring nebo výzkum, který nepoškozuje a nemění přírodní prostředí.
i) Značení nových a údržba vyznačených turistických, běžkařských a cyklistických tras.
j) Obnova nebo zlepšování přirozeného vodního režimu.
k) Zásahy za účelem ochrany, obnovy a podpory ekologické stability lesních ekosystémů.
Bod 5 mého pozměňovacího návrhu se týká § 22a, který vlastně mluví o lesích v národním parku a o tom, jak je s nimi nakládáno. Já zde navrhuji doplnit odst. 3 ve znění: Při provádění péče o lesy zařazené do zóny přírodní a přírodě blízké jsou v odůvodněných případech povoleny zásahy na podporu ekologické stability a přirozené skladby lesních ekosystémů. Poslední odstavec 3 navrhuji označit jako odstavec 4. Tady si myslím, že je třeba, aby orgán ochrany přírody, který spravuje národní park, měl možnost ve výjimečných případech, třeba zrovna jako byl případ orkánu Kyrill, provádět zásahy na podporu ekologické stability.
A konečně – tento můj první pozměňovací návrh má bod číslo 6, který se týká § 61, tedy onoho předkupního práva na majetky vlastněné kýmkoliv na území národního parku, kdy tedy ten paragraf stanovuje státu předkupní právo pro pozemky. Je tam výjimka v zákoně, ta výjimka, kdy předkupní právo by nemuselo být uplatněno, nebylo uplatněno, je na zastavěná území obcí. Já navrhuji, aby zde ta výjimka, podle které by nemuselo být uplatňováno předkupní právo, se vztahovala i na zastavitelné plochy obcí. Zastavitelná plocha v obci je jasně definována stavebním zákonem a je to plocha stanovená v územním plánu obce. Územní plán obce, to je dokument, o kterém jsme tady také hovořili, myslím, dneska, který je jediným nástrojem obce, kterým ona může regulovat nebo naopak uvolňovat svůj rozvoj. Je to výsostně politické rozhodnutí. Finálním potom místem, kde se rozhoduje, je zastupitelstvo obce. Před tím ovšem musí návrh na územní plán projít všemi možnými místy a tam být projednán, včetně orgánů ochrany přírody, které se k němu vyjadřují. Takže je zde možno samozřejmě v rámci jednání o územním plánu ty zastavitelné plochy v dohodě s orgánem ochrany přírody regulovat. Přesto – a já právě proto navrhuji, aby zastavitelné plochy patřily k těm, z nichž bude moci být uplatňována výjimka při předkupním právu.
Myslím si, že jsem tady dostatečně zdůvodnil tento můj návrh číslo 1. To zdůvodnění je samozřejmě také v tom písemném textu, který jsem vložil do systému.
Je zde návrh číslo 2, který se týká cestní sítě v národním parku. Tady konstatuji, že jsem tento návrh převzal jako návrh, který původně předkládal Klub českých turistů.
V Národním parku Šumava nebo na Šumavě existuje dnes síť cest, které jsou značeny, udržovány, o které se starají jejich majitelé, ať už je to kdokoli, a které podle mého názoru by měly být výčtem jako příloha v zákoně uvedeny.
A tady ta Šumava je opět velmi specifická. Nenavrhuji, aby ta síť cest byla uvedena v příloze i u jiných národních parků, těch ostatních tří, jenom v případě Národního parku Šumava. Myslím si, že je to tak specifický národní park co do velikosti, co do historie, co do osídlení, co do významu, že by si zasloužil, aby ty cesty byly v návrhu uvedeny.
Navrhuji tedy v bodě číslo 1 mého návrhu, aby se změnil text v § 15D a za slova „v příloze číslo 4“ byl doplněn text k tomuto zákonu „grafické znázornění a jmenný seznam účelových komunikací, lesních cest a značených turistických tras jsou uvedeny v příloze číslo 5“, čili ta příloha bude mít v sobě seznam těch cest.
Dále tady navrhuji, aby byl v § 16D vložen odstavec číslo 2 ve znění: „Cestní síť, uvedená v příloze číslo 5 tohoto zákona, se zachovává. Nově značené cesty budou doplňovány do seznamu vyznačených přístupných cest, které jsou v majetku Správy Národního parku Šumava, vedeného Správou.“ Seznam bude veřejně přístupný.
A konečně poslední – doplňuje se příloha, která jednak obsahuje grafické znázornění na mapě /ta mapa má dvě části, jednak tu západní Šumavu, jednak Šumavu jižní/, a konečně druhá část té přílohy je ten zmíněný seznam cest, který vždycky vedle čísla, vedle názvu té cesty, obsahuje místo, kde ta cesta začíná, místo, kde ta cesta končí, a stanovuje její délku. To je další návrh, který předkládám.
Konečně můj třetí pozměňovací návrh se týká § 20 odst. 3, nebo vůbec § 20. Ten § 20 se týká Rady Národního parku Šumava a způsobem, jakým tato Rada jedná o klíčových rozhodnutích, která bude orgán ochrany přírody, tedy správa parku, ministerstvo, v parku dělat.
Vzpomeňte si, že ten paragraf byl předmětem jakési mediální personifikace. V původním znění zákona byla totiž stanovena povinnost dohodnout pro orgán ochrany přírody s obcemi, jejichž zástupci jsou v Radě parku /a tady je třeba říci, že všech 22 obcí má své zástupce v Radě parku/, ty základní dokumenty – plán péče, návštěvní řád a další věci.
V Legislativní radě vlády pak ale došlo k tomu, že k nám do Sněmovny přišel ten návrh zákona s tím, že místo slova „dohodne“ bylo slovo „projedná“, a to nikoliv dohodne s obcemi, ale projedná s Radou národního parku. Všichni dobře víme, kdo z nás se zabýval nějakými procesy, které měly svoji součást jednání se státními orgány, co znamená slovo „projedná“. Někdy je to v pořádku, někdy to projednání proběhne pro žadatele pozitivně, ale také se mnohdy stává – a bohužel šumavské obce byly často svědky a účastníky procesu projednání, kdy jejich náměty sice byly projednány, ale nebyly jaksi respektovány. Takže to byl takový trošku červený hadr, možná taková mina, která byla do toho zákonu vložena a která – jak jsem už konstatoval – v návrhu ministerstva, který si přisvojil výbor pro životní prostředí, je zdánlivě odstraňována. Ta změna tam je taková, že se text vrací v ministerském pozměňovacím návrhu, a tedy výborovém, ke slovu „dohodne“. Ovšem dohodne s Radou. A ta Rada má složení následující: jednak tedy oněch 22 zástupců obcí, jednak zástupce obou krajů, na jejichž území se rozkládá národní park a je-li to horský park, tak je to horská služba. A pak jsou tam další odborníci, další specialisté, další představitelé různých zájmů, které může ředitel Správy národního parku jmenovat do té Rady. Je to na jeho libovůli, koho tam jmenuje.
Tady se zdá a vzniká obava, že by ti jmenovaní členové mohli počtem převýšit právě ty ze zákona existující členy, tedy zástupce obcí a krajů a že by je velmi snadno mohli při jednání v Radě přehlasovávat. To by pak samozřejmě vedlo k dohodám, které by nahrávaly těm silám, které stojí za tím celým zákonným postupem, tedy ekologům, ekologickým aktivistům, vědcům, kteří zastávají ekologické názory.
Proto navrhuji, aby § 20 byl změněn následujícím způsobem. Paragraf 20 odst. 3 se nahrazuje textem: Návrh zón národního parku, návrh klidových území národního parku, cesty a trasy navržené k vyhrazení v klidových územích národního parku a místa navržená k vyhrazení je orgán ochrany přírody národního parku povinen dohodnout se zástupci obcí, delegovanými do Rady podle odstavce 2 /dále jen zástupci obcí/. Návrh zásad péče o národní park dohodne orgán ochrany přírody se zástupci obcí postupem podle § 38A.
Dále se do § 20 doplňuje nový odstavec 4 ve znění: Nedojde-li k dohodě podle odstavce 3, předloží Rada prostřednictvím orgánu ochrany přírody neprodleně rozpor se stanoviskem zástupců obcí Ministerstvu životního prostředí, které na základě shromážděných podkladů návrh upraví. O změně návrhu informuje Radu.
A konečně, v onom § 38A, který se zabývá postupem projednávání návrhu zásad péče, což se dnes jmenuje plán péče, tak nově to budou zásady péče, a který říká: Orgán ochrany přírody vyhodnotí připomínky došlé ve lhůtě podle odstavce 3 a upraví návrh zásad péče. Vypořádání došlých připomínek zveřejní orgán ochrany přírody na svých internetových stránkách a na portálu veřejné správy. Upravený návrh zásad péče dohodne se zástupci obcí. Dohodnuté zásady péče předloží orgán ochrany přírody Ministerstvu životního prostředí ke schválení.
A konečně se do § 38A vkládá za odstavec číslo 4 nový odstavec 5, který zní: Nedojde-li k dohodě podle odstavce 4, předloží Rada prostřednictvím orgánu ochrany přírody neprodleně rozpor se stanoviskem zástupců ob cí Ministerstvu životního prostředí, které na základě shromážděných podkladů návrh upraví. O změně návrhu informuje Radu.
Takže tady ta moje změna spočívá v tom, že namísto dohodnutí s Radou navrhuji, aby orgán ochrany přírody musel patřičné věci dohadovat se zástupci obcí, které jsou delegovány do Rady, postupem, který zákon definuje ve svém odstavci 2 § 20.
Děkuji za pozornost. Jsem přihlášený k podrobné rozpravě, kdy se ke zde předloženým návrhům přihlásím.

Vystoupení J.Zahradníka ke školskému zákonu

Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, těch návrhů na změnu školských zákonů je v posledním období tolik, že občanům se musejí zákonitě plést. Tento tedy, jak jsme si nakonec na začátku objasnili, se podle mého názoru týká tří zásadních neuralgických problémů: problému mateřské školky, problému povinných přijímacích zkoušek a problému maturity z matematiky. O těch problémech souvisejících s povinným posledním ročníkem mateřské školky a s možností přijímat do mateřské školky děti od dvou let věku již tady poměrně podrobně hovořili moji kolegové.

Já jenom bych k tomu řekl, že se mi tak trochu zatím opět, jako už u mnoha takových zákonů tady v naší Sněmovně, jeví zřetelný vliv různých aktivistických skupin, v tomto případě genderových, feministických, socialistických. Co se týká toho druhého problému, problému povinných přijímacích zkoušek na střední školy. Ty zkoušky by jistě byly dobré, jistě by pomohly zvýšit zájem žáků o práci v základní škole na jejím konci, v té deváté třídě, která, jak se ukazuje, není úplně tou nejlepší věcí. Mnozí žáci v mnohých školách v deváté třídě se už nevyučují, nedělají nic. Otázkou ale je, co to přinese těm středním školám. Již dnes, již v minulé době ředitelé gymnázií, na kterých byl vysoký převis poptávky, si zavedli přijímací zkoušky, jistě vybírali z uchazečů ty nejlepší a nakonec je pak do svých škol přijímali. Otázkou je, co střední školy, které po prvním kole přijímacích zkoušek mají ve své třídě šest žáků. Jisto jistě zdravý rozum tady velí takové střední školy zrušit. Já jsem si dovolil tohle vyslovit, i když vím, že je to naprosto neuvěřitelně brizantní neuralgické téma, zejména čtyři měsíce před krajskými volbami. Takovou střední školu zrušit, to je takový, řekl bych, smrtící koktejl pro hejtmana nebo starostu obce, který se k tomu odhodlá, což se tedy neděje, a pak máme střední školy, které zejí prázdnotou. Ty ať si přijímají, koho chtějí, kdo se k nim přihlásí, ale těm školám, které mají zájem, těm dopřejme, ať si úroveň přijímacích zkoušek, způsob stanoví samy. A konečně ten třetí bod, a to je právě to, co mně jako celoživotnímu učiteli matematiky způsobuje při hlasování o tomto zákoně poměrně značný konflikt kladných a záporných sil. Je to povinná maturita z matematiky. Já jsem vlastně po dlouhou část mého profesního života právě prosazoval a usiloval o to, aby matematika byla povinným předmětem maturitní zkoušky. Vůbec postavení matematiky v systému maturitních zkoušek u nás je poměrně různorodé. Byly doby, kdy matematika byla pevnou, povinnou součástí maturitních zkoušek. Třeba na konci 19. století v gymnáziu v rakousko-uherském mocnářství, třeba např. na Gymnáziu v Českých Budějovicích, maturovali studenti ze čtyř povinných předmětů, a to tedy z vyučovacího jazyka, z latiny, z řečtiny a, divte se, také z matematiky. A ze všech čtyř těchto předmětů psali také maturitní písemnou práci, včetně velmi obtížné, tedy na svoji dobu, ale i na dnešní dobu, sice tematicky trochu jiné než by to bylo dnes, ale velmi obtížné písemné maturitní zkoušky z matematiky. No, tehdy byla úroveň maturitní zkoušky na gymnáziu předmětem poměrně velké celospolečenské debaty. Tehdy na konci 19. století se společnosti zdálo, že studenti na gymnáziu jsou přetěžování, že mnozí z nich neudělají maturitní zkoušku.

Když se podíváte do ročenek gymnázií z té doby nebo z 20. let, tak tam vidíte vedle seznamu maturantů, který má rozsah 30, 35 jmen, také seznam tzv. spolužáků zvící stejně tak 30, možná 40 jmen. To byli lidé, kteří do té třídy chodili, ale kteří před dosažením té maturitní mety z prospěchových nebo možná ale i materiálních důvodů museli studia zanechat. No a tak společnost diskutovala, významné hlavy se účastnily té diskuse, včetně třeba profesora Thomayera, a kdybychom si měli tipnout, co bylo výsledkem té diskuse, tak v roce 1908 Marchetovy zákony vyřadily povinnou písemnou zkoušku z matematiky. Latina, řečtina zůstaly, matematika, bohužel, dostala za vyučenou. A tak to bylo střídavě. Otázka je, zdali ta jednotná maturita má smysl. Já jsem přesvědčený o tom, že nikoliv, měla by být maturita z matematiky diverzifikovaná, určitě obtížná, povinná na gymnáziích, možná volitelná, nepovinná na odborných školách. A na těch, které s technickým oborem nemají nic společného, by mohla být opravdu jenom nepovinná. Takto vystavujeme žáky vlastně velkému dilematu. Žáci odborných škol si musejí vybrat, budou-li maturovat z matematiky nebo z jazyka. Z obojího neumějí takřka nic. Bohužel. Stojí před těžkým dilematem. Takže já nakonec ten svůj konflikt vyřeším tak, že budu hlasovat proti schválení tohoto zákona s nadějí, že někdy se matematika dočká toho pravého postavení náročného maturitního předmětu pro gymnázia. A ještě jednu věc bych si tady dovolil zmínit. Je to vůbec postavení té tzv. státní maturitní zkoušky, tak jak je dnes praktikována, tedy té písemné, státní části a pak té části jaksi co do náročnosti možná malinko vedlejší, ale společensky významné, té části školní. Ono to vzbuzuje dojem, jako by před tím, než jsme zavedli tuto státní maturitu, jako by maturitní zkouška nebyla zkouška státní. To ale není pravda. Maturitní zkouška byla na gymnáziích u nás zavedena jako státní zkouška již Exner – Bonitzovou reformou v roce 1849. Od té doby byla maturita státní a ten státní dohled byl realizován přítomností nezávislého předsedy maturitní komise, obvykle pracovníka nějaké školské instituce, případně ředitele nějakého renomovaného gymnázia nebo nějaké renomované obchodní akademie, renomované střední školy daného oboru. Teprve inflace maturitních oborů snížila úroveň zkoušky, jakkoli pořád byla státní, přesto její úroveň byla poměrně nízká, to přiznávám. A otázkou je, zdali zavedení povinné maturitní zkoušky byl správný krok. Víme dobře, že třeba ve Spojených státech tak tomu je přirozeně. Žáci odcházejí z High School, poslední hodinu, poslední den si napíší testy, domů jim přijde poštou takový lísteček, jako asi účet za elektriku, a tam je napsán výsledek jejich maturitní zkoušky. Když přijížděli k nám do školy, kde jsem býval ředitelem, studenti z Ameriky na návštěvu, tak v úžasu stanuli před maturitními zkouškami, tak jak jsme je dělali my, že ti naši studenti musejí předstoupit před komisi společensky ustrojeni, v patřičném naladění po předchozí soustředěné dlouhé přípravě a musí v uceleném čase, zhruba těch čtyř hodin v dopolední, případně odpolední části předvést znalosti ze čtyř předmětů. To se jim zdálo takřka nepředstavitelné, že by mohli být schopni toto uskutečnit. Já se přiznám, že na svůj zvyk tady k tomu hovořím dlouho, ale já jsem se k těmto zákonům příliš nevyjadřoval v předcházejících čteních. Jednak nejsem expertem na školství v našem klubu, a jednak jsem se spíš chtěl chovat zdrženlivě, ale tohle považuji za možnost, jak teď v tuhle chvíli dát průchod zdravému rozumu, tenhle zákon tedy nepropustit, potvrdit prezidentské veto a snažit se hledat cestu rozumu, cestu rodinného působení ve věci mateřských školek, cestu svobody pro ředitele škol středních a konečně, co se týká mé milované matematiky, cestu diverzifikace při maturitní zkoušce na středních školách. Děkuji za pozornost.

130. let výročí hasičů v Ratajích

Nevelká obec Rataje nedaleko Bechyně s přibližně 200 obyvateli slavila výročí, před kterým musíme všichni smeknout. Sbor dobrovolných hasičů slavil své 130 výročí. Díky pozvání pana starosty Šafránka jsem tak mohl být hostem na jejich oslavě a snad i spolu ocenit práci lidí, pro které stále platí jistý řád, smysl pro povinnost a zejména ochota pomáhat v nebezpečných situacích. Nikdy nezapomenu na pozitivní roli hasičů při katastrofálních povodních v roce 2002, které jsem zažil ještě coby jihočeský hejtman. Panu starostovi Šafránkovi a hasičům v Ratajích mnohokráte děkuji za milé pozvání a přeji mnoho úspěchů.

 

rataje7w rataje6w rataje5w rataje4w rataje3w Rataje1w

Brabec lže? Europoslanci se ostře ohradili

Praha/Brusel – Čeští europoslanci Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), Pavel Poc (ČSSD) a Kateřina Konečná (KSČM) se dnes důrazně ohradili proti nepravdivým výrokům ministra životního prostředí Richarda Brabce z hnutí ANO 2011 v Poslanecké sněmovně o vyjednávání ohledně uznání staré EIA k dopravním stavbám.
Ministr zde doslova prohlásil: „Víte, do jednání na politické úrovni se zapojili všichni. My jsme požádali celou řadu lidí, aby nám v těch jednáních pomohli. Musím říct, že z europoslanců se zapojil pouze pan poslanec Telička, jinak jsme nedostali v podstatě žádné odezvy. Byli samozřejmě europoslanci všech stran osloveni. Dneska nás někteří europoslanci kritizují, jak jsme byli měkcí, ale upřímně řečeno z jejich strany žádná reakce nebyla. Zapojili jsme samozřejmě naši eurokomisařku, zapojili jsme dokonce i ostatní eurokomisaře dalších spřátelených zemí.“
Podle českých europoslanců ministr Brabec při jednání Sněmovny poslancům neuvedl pravdivé informace a o postupu České republiky v celé věci zřejmě vůbec nic neví. „Nejdříve bychom se chtěli ohradit proti tomu, že se na nás pan ministr Brabec jakkoliv obrátil a reagoval pouze kolega Telička. Tato informace rozhodně není pravdivá,“ kritizovala ministrova slova Kateřina Konečná (KSČM).
„Už dříve jsem informoval několik členů vlády o svém osobním rozhovoru s předsedou Evropské komise Jeanem Claudem Junckerem, který potvrdil připravenost k jednání Evropské komise o uznání staré EIA u dvaceti projektů na nejvyšší úrovni, tedy pouze s premiérem. Nikdo z europoslanců a jiných komisařů nemůže nikterak rozhodnutí komise o uznání EIA ovlivnit, protože celá záležitost je a byla věcí premiéra a šéfa Komise. Včerejší výroky pana ministra Brabce postrádají logiku,“ vysvětlil europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) s tím, že tuto informaci předal i například ministrovi dopravy Danu Ťokovi z hnutí ANO 2011.
„Možná by měl pan ministr vědět, že ani naše eurokomisařka, ani eurokomisaři spřátelených zemí o tom nerozhodují. Unie není RVHP. Měl by si nejdříve zjistit, kdo a co ve věci podnikal a může podnikat, než začne vypouštět podobné nepravdy v Poslanecké sněmovně. Jak je vidět, o tom, jak se v unii cokoliv vyjednává, toho zřejmě moc neví,“ uzavřel kritiku europoslanec Pavel Poc (ČSSD) s tím, že by se měl ministr europoslancům za své výroky veřejně omluvit.

autor: eurozprávy.cz