Pravda o novele zákona o obalech

Jak je možné mást veřejnost, ukázal v pátek 14. února internetový server iDNES.cz. Schválení novely zákona o obalech uvedl slovy: „Víc obalů skončí na skládce, poslanci změkčili pravidla pro recyklaci“.

Server dále pokračuje: „Méně obalů než dosud se v příštích letech bude muset recyklovat, a nejspíš proto skončí na skládkách či ve spalovnách.“

Pravdou je, že součástí novely zákona o obalech je malá tabulka, která stanovuje limity pro recyklaci obalů. Dá se říci, že to je nejpodstatnější část celého zákona. V zákoně, který platil do roku 2012, a tedy nutně vyžadoval novelizaci, byly pro limity recyklace jednotlivých druhů obalů uvedeny pro rok 2012 následující hodnoty: papír 70%, sklo 70%, plast 27%, kovy 50%, dřevo 15%. V návrhu novely zákona, který Ministerstvo životního prostředí předložilo do Poslanecké sněmovny hned po jejím ustavení po volbách, byly tyto hodnoty naprosto beze změny uvedeny i pro roky 2014 a 2015. Podotýkám, že tyto hodnoty byly v souladu s požadavky, které na limity pro recyklaci klade Evropská unie.

Nyní je důležité zdůraznit to, že navzdory těmto limitům byly skutečné objemy recyklace v roce 2012 následující: papír 89%, sklo 81%, plast 67%, kovy 69% a dřevo 30%. Tato skutečnost jednoznačně vyvrací domněnku, kterou se server iDNES.cz snaží vnuknout čtenářům, že výše limitů nějak přímo ovlivňuje skutečné objemy recyklace.

V průběhu projednávání novely došlo k tomu, že ekologická loby předložila prostřednictvím pozměňovacího návrhu Výboru pro životní prostředí tabulku, která obsahovala pro rok 2016 následující hodnoty: papír 80%, sklo 80%, plast 50%, kovy 60% a dřevo 20%. Je to pořád stejné. Opět se snažíme „směřovat k vyspělým evropským zemím“, opět jsme papežštější než papež. Nepoučili jsme se z bezdotykových baterií na toaletách, nepoučili jsme se z energetických štítků na domech.

Problémem je ovšem skutečnost, že v roce 2012 byla situace na trhu druhotných surovin velmi příznivá a odbyt vytříděných odpadů velmi snadný. Přitom situace se může kdykoli poměrně razantně změnit, protože celý obor druhotných surovin trpí velmi výraznou cykličností. Poslední propad tohoto trhu nastal na přelomu roku 2008 a 2009, kdy se během zhruba dvou měsíců zcela propadla poptávka po vytříděných odpadech, a to nejen ve smyslu poklesu ceny, ale doslova došlo k nulovému odbytu, kdy nebylo možné odpady předat ke zpracování ani za nulovou cenu.

Specifickým problémem jsou kovy. U nich klesá recyklace při vysoké ceně šrotu, a to proto, že v takovém období kovy mizí z oficiální evidence odpadu díky zvýšenému rozsahu nelegálního nakládání s nimi. Další velmi problémovou komoditou je dřevo. Česká republika má vysokou produkci dřeva, což samo o sobě významně omezuje poptávku po dřevěném recyklátu. Navíc se rozvíjí dotované spalování dřevní štěpky, které postupně pohlcuje veškerý dřevní odpad. Zajistit recyklaci dřeva tedy znamená provádět recyklaci pro recyklaci a přitom tuto recyklaci dotovat tak, aby byla výhodnější než dotované spalování štěpky. Proto recyklace dřeva klesá a je stále ekonomicky náročnější.

Je přitom všem nutné vzít ještě v úvahu, že pokud ekonomický cyklus neumožní splnit zákonem stanovené cíle recyklace, pak by se okamžitě prakticky všechny výrobní podniky a i všichni obchodníci v ČR dostali do situace, kdy by na ně Česká inspekce životního prostředí měla uplatnit pokuty pro neplnění zákona, a to ve výši až 10 milionů Kč.

Toho všeho jsme si byli vědomi, když jsme nezávisle na sobě předložili s poslancem Milanem Urbanem (ČSSD) velmi podobné pozměňovací návrhy, které jako limity pro recyklaci pro rok 2016 uvádějí následující hodnoty: papír 75%, sklo 75%, plast 45%, kovy 55% a dřevo 15%. Ten Urbanův byl nakonec Sněmovnou schválen. Je zřejmé, že ve srovnání se stavem v roce 2012 se limity navyšují a že nedochází k jejich změkčení, jak nepravdivě tvrdí server iDNES.cz. Stejně matoucí je i závěr, že kvůli schváleným limitům obaly skončí na skládkách a ve spalovnách. Budou nadále recyklovány v takové míře, jak to umožní

podmínky naší ekonomiky. Pokud chceme směřovat k vyspělým evropským zemím, nesmíme mařit konkurenceschopnost našeho průmyslu zaváděním zbytečně vysokých, eurohujerských limitů.