Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, těch návrhů na změnu školských zákonů je v posledním období tolik, že občanům se musejí zákonitě plést. Tento tedy, jak jsme si nakonec na začátku objasnili, se podle mého názoru týká tří zásadních neuralgických problémů: problému mateřské školky, problému povinných přijímacích zkoušek a problému maturity z matematiky. O těch problémech souvisejících s povinným posledním ročníkem mateřské školky a s možností přijímat do mateřské školky děti od dvou let věku již tady poměrně podrobně hovořili moji kolegové.
Já jenom bych k tomu řekl, že se mi tak trochu zatím opět, jako už u mnoha takových zákonů tady v naší Sněmovně, jeví zřetelný vliv různých aktivistických skupin, v tomto případě genderových, feministických, socialistických. Co se týká toho druhého problému, problému povinných přijímacích zkoušek na střední školy. Ty zkoušky by jistě byly dobré, jistě by pomohly zvýšit zájem žáků o práci v základní škole na jejím konci, v té deváté třídě, která, jak se ukazuje, není úplně tou nejlepší věcí. Mnozí žáci v mnohých školách v deváté třídě se už nevyučují, nedělají nic. Otázkou ale je, co to přinese těm středním školám. Již dnes, již v minulé době ředitelé gymnázií, na kterých byl vysoký převis poptávky, si zavedli přijímací zkoušky, jistě vybírali z uchazečů ty nejlepší a nakonec je pak do svých škol přijímali. Otázkou je, co střední školy, které po prvním kole přijímacích zkoušek mají ve své třídě šest žáků. Jisto jistě zdravý rozum tady velí takové střední školy zrušit. Já jsem si dovolil tohle vyslovit, i když vím, že je to naprosto neuvěřitelně brizantní neuralgické téma, zejména čtyři měsíce před krajskými volbami. Takovou střední školu zrušit, to je takový, řekl bych, smrtící koktejl pro hejtmana nebo starostu obce, který se k tomu odhodlá, což se tedy neděje, a pak máme střední školy, které zejí prázdnotou. Ty ať si přijímají, koho chtějí, kdo se k nim přihlásí, ale těm školám, které mají zájem, těm dopřejme, ať si úroveň přijímacích zkoušek, způsob stanoví samy. A konečně ten třetí bod, a to je právě to, co mně jako celoživotnímu učiteli matematiky způsobuje při hlasování o tomto zákoně poměrně značný konflikt kladných a záporných sil. Je to povinná maturita z matematiky. Já jsem vlastně po dlouhou část mého profesního života právě prosazoval a usiloval o to, aby matematika byla povinným předmětem maturitní zkoušky. Vůbec postavení matematiky v systému maturitních zkoušek u nás je poměrně různorodé. Byly doby, kdy matematika byla pevnou, povinnou součástí maturitních zkoušek. Třeba na konci 19. století v gymnáziu v rakousko-uherském mocnářství, třeba např. na Gymnáziu v Českých Budějovicích, maturovali studenti ze čtyř povinných předmětů, a to tedy z vyučovacího jazyka, z latiny, z řečtiny a, divte se, také z matematiky. A ze všech čtyř těchto předmětů psali také maturitní písemnou práci, včetně velmi obtížné, tedy na svoji dobu, ale i na dnešní dobu, sice tematicky trochu jiné než by to bylo dnes, ale velmi obtížné písemné maturitní zkoušky z matematiky. No, tehdy byla úroveň maturitní zkoušky na gymnáziu předmětem poměrně velké celospolečenské debaty. Tehdy na konci 19. století se společnosti zdálo, že studenti na gymnáziu jsou přetěžování, že mnozí z nich neudělají maturitní zkoušku.
Když se podíváte do ročenek gymnázií z té doby nebo z 20. let, tak tam vidíte vedle seznamu maturantů, který má rozsah 30, 35 jmen, také seznam tzv. spolužáků zvící stejně tak 30, možná 40 jmen. To byli lidé, kteří do té třídy chodili, ale kteří před dosažením té maturitní mety z prospěchových nebo možná ale i materiálních důvodů museli studia zanechat. No a tak společnost diskutovala, významné hlavy se účastnily té diskuse, včetně třeba profesora Thomayera, a kdybychom si měli tipnout, co bylo výsledkem té diskuse, tak v roce 1908 Marchetovy zákony vyřadily povinnou písemnou zkoušku z matematiky. Latina, řečtina zůstaly, matematika, bohužel, dostala za vyučenou. A tak to bylo střídavě. Otázka je, zdali ta jednotná maturita má smysl. Já jsem přesvědčený o tom, že nikoliv, měla by být maturita z matematiky diverzifikovaná, určitě obtížná, povinná na gymnáziích, možná volitelná, nepovinná na odborných školách. A na těch, které s technickým oborem nemají nic společného, by mohla být opravdu jenom nepovinná. Takto vystavujeme žáky vlastně velkému dilematu. Žáci odborných škol si musejí vybrat, budou-li maturovat z matematiky nebo z jazyka. Z obojího neumějí takřka nic. Bohužel. Stojí před těžkým dilematem. Takže já nakonec ten svůj konflikt vyřeším tak, že budu hlasovat proti schválení tohoto zákona s nadějí, že někdy se matematika dočká toho pravého postavení náročného maturitního předmětu pro gymnázia. A ještě jednu věc bych si tady dovolil zmínit. Je to vůbec postavení té tzv. státní maturitní zkoušky, tak jak je dnes praktikována, tedy té písemné, státní části a pak té části jaksi co do náročnosti možná malinko vedlejší, ale společensky významné, té části školní. Ono to vzbuzuje dojem, jako by před tím, než jsme zavedli tuto státní maturitu, jako by maturitní zkouška nebyla zkouška státní. To ale není pravda. Maturitní zkouška byla na gymnáziích u nás zavedena jako státní zkouška již Exner – Bonitzovou reformou v roce 1849. Od té doby byla maturita státní a ten státní dohled byl realizován přítomností nezávislého předsedy maturitní komise, obvykle pracovníka nějaké školské instituce, případně ředitele nějakého renomovaného gymnázia nebo nějaké renomované obchodní akademie, renomované střední školy daného oboru. Teprve inflace maturitních oborů snížila úroveň zkoušky, jakkoli pořád byla státní, přesto její úroveň byla poměrně nízká, to přiznávám. A otázkou je, zdali zavedení povinné maturitní zkoušky byl správný krok. Víme dobře, že třeba ve Spojených státech tak tomu je přirozeně. Žáci odcházejí z High School, poslední hodinu, poslední den si napíší testy, domů jim přijde poštou takový lísteček, jako asi účet za elektriku, a tam je napsán výsledek jejich maturitní zkoušky. Když přijížděli k nám do školy, kde jsem býval ředitelem, studenti z Ameriky na návštěvu, tak v úžasu stanuli před maturitními zkouškami, tak jak jsme je dělali my, že ti naši studenti musejí předstoupit před komisi společensky ustrojeni, v patřičném naladění po předchozí soustředěné dlouhé přípravě a musí v uceleném čase, zhruba těch čtyř hodin v dopolední, případně odpolední části předvést znalosti ze čtyř předmětů. To se jim zdálo takřka nepředstavitelné, že by mohli být schopni toto uskutečnit. Já se přiznám, že na svůj zvyk tady k tomu hovořím dlouho, ale já jsem se k těmto zákonům příliš nevyjadřoval v předcházejících čteních. Jednak nejsem expertem na školství v našem klubu, a jednak jsem se spíš chtěl chovat zdrženlivě, ale tohle považuji za možnost, jak teď v tuhle chvíli dát průchod zdravému rozumu, tenhle zákon tedy nepropustit, potvrdit prezidentské veto a snažit se hledat cestu rozumu, cestu rodinného působení ve věci mateřských školek, cestu svobody pro ředitele škol středních a konečně, co se týká mé milované matematiky, cestu diverzifikace při maturitní zkoušce na středních školách. Děkuji za pozornost.