Výstřel Bohumila Špačka, editora MF DNES
Vlci migrují Českem. Počty jelenů budou snižovat i vlci. Na Šumavě je kompletní vlčí smečka. Fotopast zachytila vlka u Benátek nad Jizerou.
Z takovýchto novinových titulků je zjevné, že vlk v téhle zemi začíná být poměrně běžný jev. Je jich víc a víc. Ochránci přírody jsou z toho nadšení – velký predátor dovršil potravní hierarchii v tuzemském lese, příroda se začíná starat sama o sebe a vrací se ke kýženému stavu divočiny.
Za nás ostatní, běžné „uživatele lesa“ však vyslovme pochybnost: je opravdu v pořádku, že se po české přírodě prohání stále více těchto velkých šelem? A hned si na to odpovězme: ne, není to v pořádku.
Je totiž potřeba vědět, co je takový vlk zač. Tohle bezesporu krásné zvíře je totiž především zabiják. A to takový, který umí zabíjet nesmírně efektivně.
Obvykle váží skoro půl metráku. Dokáže sprintovat rychlostí až šedesát kilometrů za hodinu. Padesátkou je schopný běžet velmi dlouho a urazit tak třeba dvacet kilometrů na jeden zátah. Za celý den se přesune až o dvě stě kilometrů.
Ale především – útočí v dokonale organizované smečce. Vzpomínáte na ty smrtelně nebezpečné mazané velociraptory ze slavného filmu Jurský park? Tak přesně takhle pracují vlci.
Jistě. Všichni znalci ubezpečují, že vlk na člověka neútočí, ba naopak – je prý tak plachý, že téměř nemáte šanci ho spatřit ani v oblastech, kde se pohybují celé smečky.
Tomu by se dalo i věřit. Nebýt toho, že v zemích, kde jsou vlci běžní, nejsou jejich útoky na lidi nic výjimečného. Jen na Ukrajině a v Bělorusku mají doložené tři takové útoky od začátku tohoto roku. Známý případ se stal loni v září v Řecku – vlci tam roztrhali a sežrali čtyřiašedesátiletou britskou turistku, která se šla projít do lesa. A je známo, že jdou takříkajíc cestou nejmenšího odporu. Což znamená, že raději než dospělého muže napadnou dítě.
Přiznejme proto, že na neškodnost vlků tak docela nevěříme. Podle ochranářů se jich lidé bojí zejména kvůli jejich špatné pověsti, pohádce o Karkulce a tak. Opravdu? Nejsou za tím „iracionálním“ strachem spíše staleté zkušenosti?
Problém je také v tom, že divoká zvířata se nechovají podle příruček. Ano, vlk by měl teoreticky být velice plachý. Potíž je, že on to neví.
Je to jasně vidět na příkladu rysa. Na Šumavě, kde žije již desítky let ve slušném počtu, se podle teorie nechová. Ta praví, že je to mimořádně plaché noční zvíře. Jenže skuteční rysi si s plachostí moc hlavu nelámou – na Šumavě můžete spatřit rysa, jak si to za bílého dne štráduje přímo do vesnice. Klidně se vám podívá tváří v tvář. A jste to vy, kdo dřív uhne pohledem.
Co se stane, až se i vlci – a že jsou na to chytří dost – dovtípí, že jsou přísně chránění, se můžeme jen domýšlet.
V blízké budoucnosti se proto může stát, že český houbař se bude v lese ohlížet přes rameno a hrkne v něm při každém podezřelém šustnutí. Protože bude vědět, že někde kolem se pohybují velcí predátoři, jejichž chování je zcela nevypočitatelné.
Bude to velká změna oproti dnešnímu idylickému stavu, kdy je v lese hlavním predátorem muž v zelené kamizole a s puškou přes rameno, jehož chování naopak do značné míry vypočitatelné je.
Hrdina jedné písničky od velkého klasika Ivana Mládka oceňuje, že u nás žádná nebezpečná zvířata nežijí. Takže si cestou z putyky může zdřímnout ve škarpě. „Čokl, srna, zajíc, kinderstube majíc, když tě najde v strouze, vočuchá tě pouze,“ libuje si.
A bylo by dobře, kdyby to tak zůstalo.
Aby nadšení z návratu divočiny do Česka neskončilo s prvním roztrhaným dítětem.