V Národním parku Šumava se vždy jednalo a v současné době stále jedná o zásadní střet dvou přístupů ke světu kolem nás. Ekologičtí aktivisté jsou nevývratně přesvědčeni o tom, že mají „lidské právo“ na neomezené prosazování svých idejí o tom, že přírodu je nejlépe ponechat jejímu samovolnému vývoji, když ne všude, tak alespoň v státem chráněných územích. Na Šumavě byla tato ideologie zhmotněna v pojmu „divočina“, tedy stavu, ke kterému prý dospěje příroda ponechaná samovolnému vývoji. Proti tomuto pojetí fungování lidské společnosti stojí naprosto početně převažující, avšak v podstatě mlčící většina lidí, kteří si myslí, že člověk má přirozenou odpovědnost za přírodu na území, které lidská společnost po staletí obývá a má se o ni starat podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a víry.
Je možné říci, že Národní park Šumava je produktem doby, ve které vznikl. Jeho území bylo z velké části po staletí obýváno lidmi a také významně lidmi formováno. Odsun původního německého obyvatelstva a 40 let uzavření jádrové části Šumavy za železnou oponou v době komunismu významně ovlivnilo přístup k tomuto území v prvních letech po sametové revoluci. Vláda, ochránci přírody i obyčejní milovníci této krásné, divoké a zároveň kulturní a duchovní krajiny se rozhodli ji ochránit vyhlášením Národního parku na celém jejím území a po vyřešení tehdy důležitějších problémů se k Šumavě vrátit a o rozloze a povaze Národního parku definitivně rozhodnout.
Nejvýznamnějším faktem, který přivedl Šumavu k dnešnímu stavu, je to, že k tomuto návratu nikdy nedošlo. Tématu Šumavy a její ochrany se zmocnili ekologisté, jejichž vliv postupně sílil tak, jak v naší společnosti sílily relativistické, vše a každého ochraňující a zároveň výrazně menšinové levicově intelektuálské názory. Za krátko již nikoho z politiků ani nenapadlo, aby se k tématu rozlohy NPŠ, stupně jeho ochrany a způsobu hospodaření v něm vracel. Správa NPŠ se tak stala organizací, která sama stanovuje způsob ochrany přírody, sama sobě v něm povoluje výjimky, rozhoduje ve správním řízení o stížnostech obyvatel na svou činnost a v neposlední řadě na Šumavě hospodaří a přitom utrácí obrovské státní dotace. Nebylo divu, že tito šumavští hospodáři a na ně napojené ekologistické organizace se svého vlivu jen tak vzdát nechtěli. Měli v tom velkou podporu v osobách ministrů životního prostředí, zejména pak Martina Bursíka, který pod politickým krytím koalice Strany zelených s ODS a osobně tehdejšího premiéra Topolánka mohl započít přeměnu Šumavy na divočinu.
Dobře si vzpomínám na dramatické chvíle po orkánu Kyril, kdy přibývalo zpráv o tisících plnometrů padlého dříví a kdy každý odpovědný lesní hospodář začínal neprodleně s likvidací polomů. Sešel jsem se krátce po orkánu s ministrem Bursíkem a po prvé slyšel jeho informaci, že hodlá ponechat všechno padlé dříví v prvních a v části druhých zón v lese. Zalapal jsem po dechu a prosil jej, aby v tomto případě slevil ze svého fundamentálně ekologického postoje, udělal výjimku, dovolil polom z druhých i z prvních zón vyklidit a tím dal Šumavě šanci k přežití. Jeho odmítnutí ve mně utvrdilo dojem, že příležitost k přeměně rozsáhlé části Šumavy na bezzásahové území, seslanou mu slepou prozřetelností prostřednictvím orkánu Kyril a v jeho stopách jdoucího kůrovce, z rukou nepustí.
Na Šumavě se tak rozběhl naplno gigantický experiment, který podle mého názoru ve střední Evropě nemá obdoby. Ministerstvo s tehdejší správou parku najednou nemuselo absolvovat složitá jednání s obcemi o změně zónace, kůrovcem sežraná území se stávala bezzásahovými z podstaty. Senát, veden obavou o osud Šumavy, svolal na 24. května roku 2007 Senátní slyšení o kalamitě na Šumavě, kterému jsem byl přítomen a kde jsem měl čest vystoupit. Jedním z řečníků byl také tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík. Kromě toho, že prohlásil kůrovce za součást přírody, která by si snad také zasloužila ochranu, odpověděl na časté dotazy účastníků slyšení po tom, kdo je za onen šumavský experiment odpovědný. Řekl, že odpovědnost za vývoj na Šumavě přejímá on sám. Dobrá, ale po pravdě, kde je dnes ministr Bursík a kde je jeho odpovědnost?
Předpovědi o tom, že nutným následkem nezlikvidovaného polomového dříví je kůrovcová kalamita, se potvrdily my jsme nyní smutnými svědky jejích důsledků.
Bylo možné tehdy postupovat jinak a Šumavu zachránit před kůrovcem? Jsem přesvědčen, že ano. Národní park Šumava zřídila svým rozhodnutím vláda a ta měla a má za jeho stav odpovědnost. Jihočeský kraj v roce 2007 vyzýval vládu usnesením svého zastupitelstva, aby rozhodla o tom, jaký je veřejný zájem v ochraně přírody v Národním parku a upozornil vládu, že postupem Správy Národního parku dochází k porušování zákona o ochraně přírody a nařízení vlády, jímž byl park zřízen. Žádali jsme tehdejšího premiéra Topolánka, aby z problému Šumavy učinil bod na programu jednání vlády, aby se k němu mohli vyjádřit i ministři z jiných resortů. Zdálo se, že už jsme blízko cíli, zejména když premiér Topolánek při návštěvě Plzeňského kraje v Klatovech slíbil jmenovat Jana Stráského vládním zmocněncem pro Šumavu. Jeho slib a naše naděje však měly krátké trvání, o jmenování se už nikdy nemluvilo a na můj dotaz, kdy k němu konečně dojde, jsem dostal úřední odpověď, ve které mi pan premiér sděloval, že situace na Šumavě je plně pod kontrolou a že není důvod ani k obavám, ani ke jmenování vládního zmocněnce.
Je tedy možné říci, že současná Šumava je obětí doby, ve které slabost mlčící většiny a síla aktivistické menšiny nechává hory usychat.
Přiznávám, že tyto řádky jsem napsal před pěti lety, při pátém výročí orkánu Kyril. Po dalších pěti letech, při desátém výročí orkánu Kyril, nemusím měnit nic. Čas ale běží a situace se přece jenom posunula. Poslanecká sněmovna schválila v roce 2016 novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, která zavádí bezzásahovost na většině území Šumavy. Pro Šumavu je to stejná hrozba, jakou byl před deseti lety orkán Kyril. Naštěstí zafungoval Senát jako pojistka a tento zákon vrací do Sněmovny s pozměňovacími návrhy, které znamenají pro Šumavu novou šanci. Doufám, že Sněmovna s podporou pana prezidenta Zemana senátní verzi zákona schválí.
Jan Zahradník