Co pro mne znamenala Sametová revoluce? Musím upřímně říci, že hodně. V roce 1989 mi bylo 40 let a už jsem nějak nedoufal, že se dožiji změny režimu, který českoslovenští komunisté už více než 40 let pevně svírali v rukou. Ten režim byl skutečně skoro všude. Na každém pracovišti byla závodní organizace KSČ a někteří naši kolegové jako členové uplatňovali její vedoucí úlohu. Někteří z nich při tom sice opatrně dávali najevo určitou trapnost, kterou při tom cítili, ale navenek všechno fungovalo. Někdy v září nebo v říjnu se konal velký sjezd SSM, na kterém komunisté slibovali mladé generaci modré z nebe a snad za to od ní čekali poníženou vděčnost.
K tomu ale nedošlo. Toho 17. listopadu 1989 v páteční podvečer jsme ještě s jedním tatínkem čekali na naše dcery, které byly na nějakém kroužku ve škole. Bylo zima a my jsme svorně nadávali na komunisty. Netušili jsme, že ve stejném čase to v Praze začalo. Nebo skončilo? Jak pro koho. Já jsem po příchodu domů večer ze zvyku zapnul Hlas Ameriky a tam už byl masakr na Národní třídě hlavním tématem. Československá televize se probouzela opatrně, ale během víkendu bylo zřejmé, že se stalo něco, co se ani jejím starým propagandistickým šíbrům nepodaří ututlat.
První, co jsem po příchodu do práce v pondělí ráno viděl, bylo v černé barvě pečlivě vyvedené parte studenta Martina Šmída, domnělé oběti esenbáckého zásahu, které studenti z mé třídy vyvěsili na sloup na hlavním schodišti školy. Ano, byla to revoluce a přišla pro mne na poslední chvíli.
Další události jsou pro mne radostným kaleidoskopem. Založili jsme Občanské fórum učitelů jihočeských středních škol a pokoušeli se prosazovat změny ve školství, v tom nesmírně citlivém odvětví, které pracuje s mladými lidmi. I po dvaceti čtyřech letech cítím intenzivní pocit radosti, že jsem se toho dožil.
Na této mojí radosti nemůže změnit nic z toho, jak vypadá naše současná politická scéna, jaký je pohled lidí na správu věcí veřejných a v jakém ohrožení se naše demokracie ocitá. Při nedávné volební kampani se v rozhovoru se mnou jedna paní k situaci v naší společnosti vyjádřila slovy „devadesát procent lidí u nás krade“. Zarazilo mne nevývratné přesvědčení této jinak rozumně diskutující dámy, že má pravdu. Snažil jsem se jí vyvrátit její blud argumentem, že za předpokladu, že ona se považuje za poctivou, musí devět z deseti lidí, v tu chvíli náhodně v okolí volebního stánku přítomných, být zloději a že by měli být uvrženi do vyšetřovací vazby. Nejsem si jist, zda tomu porozuměla, ale určitě mi jako potenciálnímu politikovi nevěřila a spolu se svým přesvědčením odešla.
Mnozí lidé jsou schopni dávat vinu za tento, podle obrazu, který většinou převzali z médií, tristní stav naší společnosti samotné demokracii a jejím představitelům, tedy politikům. Pravdou je, že si za to můžeme z velké části my politici sami. Otázka je, zda cesta z této situace vede směrem k “apolitické politice“, která se v nedávných volbách projevila v úspěchu projektů hnutí ANO pana velkopodnikatele Babiše a Úsvit pana podnikatele Okamury. Klasické, chcete-li „kamenné“ politické strany utrpěly zdrcující porážku.
ČSSD, která očekávala, že sklidí úrodu mnoha let v opozici, je trpce zklamaná a dokonce se pokusila o veřejnou sebevraždu, ODS pak jen tak tak unikla propadu mezi neparlamentní strany. Socialisté si musí poradit sami a s odpovědností, kterou jim přece jenom voliči svěřili, se nějak vypořádat.
Mne jako poslance zvoleného za ODS zajímá osud této strany, jejímž členem jsem od roku 1991 a se kterou jsem zažil dobré i zlé. Po Václavu Klausovi se zatím neobjevil lídr, který by byl schopný vést ODS k setrvalému úspěchu. Oba předchozí předsedové postupně přivedli ODS k 7,5% hlasů v těchto volbách. Mezi takzvanými zasloužilými členy ODS žádného lídra, schopného naši stranu vyvést ze současné krize nevidím. Jedinou nadějí je, pokud Petr Fiala přijme kandidaturu na předsedu a bude na kongresu velkou většinou hlasů zvolen. Budu jej v tom ze všech sil podporovat.

Jan Zahradník