Vystoupení Jana Zahradníka k Šumavě v Poslanecké sněmovně PČR

Níže je možné si přečíst doslovný text vystoupení Jana Zahradníka v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k senátnímu návrhu zákona o Šumavě dne 29.10.2014. Jedná se doslovný přepis.

“ Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové,

když jsem tady minulý týden bojoval za to, aby projednání senátního návrhu zákona o Národním parku Šumava bylo do našeho programu umístěno na nějaký pevný čas, tak jsem si byl dobře vědom, co to bude znamenat. Věděl jsem dobře, jaká diskuse se tady rozehraje. Možná jsem překvapený tím, jak někteří z nás podlehli kampani a propagandě ekologických aktivistů, která se k nám dostává prostřednictvím opravdu fyzických občanů, kteří nám v dobré víře píšou své maily. Ovšem jejich názor je jednoznačně názorem ekologického aktivismu. Myslím, že, ať to dneska dopadne, jak chce, projednání zákona je podle mne nutné a myslím si, že máme povinnost se s ním vypořádat, a to vypořádat se nějakým jasným rozhodnutím, ať už Senátu jako předkladatele zákona, tak také občanů Šumavy, představitelů šumavské samosprávy, lidí, kteří mají Šumavu opravdu rádi a kteří možná nejsou schopni tak jednoznačných vystoupení, jaká každý den dostáváme ve svých mailech. Ať už se to konečně rozhodne.

Možná bych se nejprve pokusil vrátit k samotným počátkům, nebojte se, nikoliv počátkům světa nebo počátkům Šumavy jako pohoří, ale k počátkům vzniku Národního parku Šumava. Myslím, že Národní park Šumava je produktem doby, ve které vznikl. Jeho území bylo po staletí obýváno lidmi a také bylo významně lidmi formováno. Odsun původního německého obyvatelstva a 40 let uzavření jádrové části Šumavy za železnou oponou v době komunismu významně ovlivnilo přístup k tomuto území v prvních letech po sametové revoluci. Tehdy se vláda a také ochránci přírody a obyčejní milovníci této naší krásné části republiky rozhodli ochránit ji vyhlášením národního parku na celém území Šumavy. A dobře vím od svých přátel, kteří tehdy u toho byli, kteří byli tehdy těmi, kteří spolurozhodovali o zřízení národního parku, že jejich cílem bylo po čase, až se vyřeší možná důležitější problémy naší republiky, které tehdy byly na pořadu dne, se k Šumavě vrátit a o rozloze a povaze ochrany v Národním parku Šumavě nakonec definitivně rozhodnout.Já si myslím, že nejvýznamnějším faktem, který Šumavu přivedl k dnešnímu stavu, je to, že k tomuto návratu nikdy nedošlo. Tématu Šumavy a její ochrany se zmocnili, uchopili jej ekologičtí aktivisté, jejich vliv postupně sílil, jak v naší společnosti sílily vše a každého ochraňující a zároveň také ale menšinové názory. Zakrátko už nikoho z politiků nenapadlo, aby se k tématu rozvoje Národního parku Šumava vracel a nějak měnil stupeň jeho ochrany. Tak se Správa národního parku řízená ministerstvem stala velmi silnou institucí, která sama stanovuje způsob ochrany přírody, sama sobě v něm povoluje výjimky, sama rozhoduje ve správním řízení o stížnostech obyvatel na svou činnost a také v neposlední řadě na Šumavě hospodaří a přitom utrácí obrovské státní dotace. Tito šumavští hospodáři samozřejmě podporovaní ekologickými aktivisty se nechtějí svého vlivu jen tak vzdát. Mají v tom velkou oporu, a měli také v minulosti, v mnoha ministrech životního prostředí. Tady bych chtěl zmínit zejména ministra Martina Bursíka, který pod politickým krytím tehdejší vládní koalice mohl započít s přeměnou Šumavy na divočinu. Na Šumavě se tak naplno rozběhl experiment, který podle mého názoru nemá v Evropě žádné obdoby.Naskýtají se ale dvě otázky. 1. Jedná se vůbec o experiment? Neexistuje někde ve světě podobná situace, která již probíhá patřičně dlouhou dobu a na území, které má odpovídající velikost, aby na něm bylo možné aplikovat náš problém, které trvá odpovídající dlouhou dobu, kde území původně obývané lidmi, po staletí, bylo podrobeno této změně, tomuto návratu k jakési původní situace? A odpovídám, že nikoliv. Takové území nikde na světě není. Čili to je podle mého názoru důkaz, že se jedná o experiment, že Šumava je tedy tou laboratoří, o které mluvil pan kolega poslanec František LaudátOtázkou je ale, kdo je tím pokusníkem, kdo je experimentátorem v této laboratoři, kdo má oprávnění ten pokus provádět a kdo také za něj, za jeho úspěch anebo neúspěch nese odpovědnost. Musím říct, že takového experimentátora neznám. Vláda ČR, která je ze zákona podle svého vlastního nařízení také do současné doby zřizovatelem národního parku, nikdy se situací na Šumavě nezabývala v grémiu, jako celek. Vždycky přenechávala správu národního parku příslušnému ministrovi životního prostředí. Ministerstvo samotné a orgány ochrany životního prostředí dokonce tvrdí, že takový žádný experiment neprobíhá.                   A konečně nevládní ekologické organizace zase nemají žádnou odpovědnost. Ale nejenom ony nemají odpovědnost. Já si dobře vzpomínám na dramatické chvíle, které nastaly po orgánu Kyrill v lednu 2007, kdy přibývalo zpráv o desítkách tisíc plnometrů padlého dříví a kdy každý odpovědný lesní hospodář začal neprodleně s likvidací polomů. Tehdy jsem se ještě jako jihočeský hejtman sešel v lednu 2007, krátce tedy po orkánu, s ministrem Bursíkem a poprvé jsem slyšel jeho informaci, že hodlá ponechat všechno padlé dříví v prvních a v části druhých zón v lese. Tehdy jsem jej prosil, aby v tomto případě slevil ze svého fundamentálně ekologistického postoje, aby udělal výjimku, dovolil polom z druhých i prvních zón v tomto naprosto výjimečném případě vyklidit, a tím dal Šumavě šanci k přežití. Jeho odmítnutí ve mně vyvolalo dojem a utvrdilo jej, že příležitost k přeměně rozsáhlé části Šumavy na bezzásahové území, kterou mu seslala slepá prozřetelnost v podobě orkánu Kyrill a v jeho stopách jdoucího kůrovce, z rukou nepustí. Ministerstvo životního prostředí s tehdejší správou parku najednou nemuselo absolvovat složitá jednání s obcemi o změně zonace, nemuselo absolvovat složitá jednání a dohadování o plánu péče, kůrovcem sežraná území se stala bezzásahovými z podstaty. Senát Parlamentu České republiky, který měl obavu o osud Šumavy, svolal na 24. května 2007 senátní slyšení o kalamitě na Šumavě, kterému jsem byl tehdy přítomen a kde jsem měl tu možnost a čest vystoupit. Jedním z řečníků také byl tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík. Kromě toho, že prohlásil kůrovce za součást přírody, která si také zaslouží ochranu, odpověděl na časté dotazy účastníků slyšení po tom, kdo je za onen šumavský experiment odpovědný. Tehdy řekl, že odpovědnost za vývoj na Šumavě přejímá on sám. To je možné najít v záznamu o tom senátním slyšení. Dobrá, ale popravdě, kde je dnes pan ministr Bursík a kde je jeho odpovědnost? Předpovědi o tom, že nutným následkem nezlikvidovaného polomu bude kůrovcová kalamita, se potvrdily, a my jsme dneska svědkem jejich smutných důsledků. A jedna věc je poměrně nebezpečná. Já ji tady zaslechl od svého kolegy poslance Michala Kučery. Ten říkal, že se kůrovcová kalamita zastavila sama. Tak tomu prosím není, to není pravda.

Kůrovcovou kalamitu zastavily aktivní zásahy proti ní, které byly vedeny v době, kdy řediteli správy Národního parku Šumava byl tehdy pan doktor Jan Stráský a jeho nástupce pan Ing. Jiří Mánek. Ti tehdy svým aktivním postupem kůrovce zastavili, že dneska můžeme říkat, že pro tuto chvíli, pro dnešní okamžik je kůrovcová kalamita v pořádku, že již tedy na Šumavě skončila. Ovšem stále si musím klást otázky a se mnou celá řada lidí, kteří mají podobné smýšlení jako já: Co bude na Šumavě v té době, než nový les vyroste? A vyroste vůbec? A bude to nakonec ten smíšený les, který si všichni přejeme, nebo to bude opět monokultura? Neovlivní obrovská plocha rozpadu současných porostů podmínky její obnovy tak, jak ekologové a s nimi spolupracující vědci neočekávají? Neovlivní tento experiment dlouhodobě vodohospodářské podmínky Šumavy, které zpětně ovlivní vývoj nových porostů? A jak se projeví změna v zalesnění vrcholových partií Šumavy na četnosti výskytu povodní v podhůří? A v neposlední řadě, jak se tento experiment promítne do života lidí, kteří na Šumavě žijí, chtějí se tam uživit, podnikat tam, anebo se věnovat svým zálibám? Tyto a další otázky, to není žádná politická hra, jsou motivovány zdravým rozumem lidí, kterým Šumava leží na srdci. Přesto ale, vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem přesvědčen o tom, že se jedná o principiální politický problém, který ale vinou svého rozměru v čase se nedá vyřešit volbami. Je to zásadní konflikt dvou protichůdných pohledů na svět a na místo člověka v něm. Ptám se dále, zdali bylo možné po orkánu Kyrill postupovat jinak a Šumavu zachránit před kůrovcem? Já si myslím, že ano. Jak už jsem řekl, národní park zřídila vláda a vláda měla povinnost za Šumavu převzít odpovědnost a starat se o ni. My jsme tenkrát, Jihočeský kraj, vyzývali vládu usnesením zastupitelstva, aby rozhodla o tom, jaký je veřejný zájem v ochraně přírody na Šumavě v národním parku. Upozorňovali jsme tehdy důsledně a důtklivě vládu, že postupem správy národního parku dochází k porušení platných zákonů, a dokonce i k porušení samotného nařízení vlády, kterým byl národní park zřízen. Opakovaně jsme žádali premiéry vlády, tak jak se střídali ve své pozici, aby z problému Šumavy učinili bod jednání, aby se k němu mohli vyjádřit i ministři z jiných rezortů, aby vláda o něm jednala jako celek, tedy politicky. Víme dobře, že ministr jedná a hlasuje politicky na zasedání vlády, tam se uplatňuje jeho politická příslušnost, jeho politický názor a na ministerstvu pak ministr musí být úředníkem, musí přenášet rozhodnutí vlády do svého rezortu. Tady se ale stalo, že ministři životního prostředí jednali ve svém rezortu politicky. Oni své politické názory vnášeli do jednání rezortu a tak také ovlivňovali Šumavu.

A protože to nadále nechceme, nechceme, aby se stále opakovaly problémy, protože tak, jak se mění ministři, mění se i přístupy k Šumavě, proto chceme, aby tady byl zákon, který by situaci výrazně stabilizoval.Šumava je obrovský lesní komplex a také myslím i lesní komplex, který je velmi málo zalidněný ve srovnání s tím, jak to bylo před rokem 1945, kdy tam tehdy žilo téměř dvacetkrát více lidí, než tomu je dnes. Také byla už po celé minulé století, vlastně od začátku 20. století předmětem takového konfliktu zájmů z hlediska ochrany přírody. Jeden názor byl ten, že příroda na Šumavě má být chráněna pro ni samu, pro tu samou přírodu. Takovým představitelem byl Josef Váchal třeba. A pak tady byl názor, který zastávali lidé na Šumavě žijící, že je třeba samozřejmě přírodu chránit, ale nikoliv pro ni samu, ale proto, že je právě po generace domovem těchto lidí a svým způsobem po generace tyto lidí živí. Tito lidé nevnímali přírodu jako nějaký svatostánek vyžadující ochranu ze své podstaty ani z jiného, ale proto, že je nutné osudově vstupovat do interakcí s touto přírodou. Je třeba říci ale, že oba přístupy k ochraně přírody na Šumavě měly tehdy společného jmenovatele, který bych chtěl zdůraznit. Šlo tehdy o záchranu a ochranu tehdy stávajícího krajinného rázu hlubokých šumavských lesů, které Šumavě patrně daly v českém jazyce jméno, o omezení nadměrného odlesňování a zabránění příliš dramatickým změnám přírodních podmínek, tedy o zacházení s krajinou tak, aby k těmto jevům nedocházelo, aby se nám příroda doslova neměnila pod rukama nejistým směrem. Jsem přesvědčený o tom, že v době vyhlášení Národního parku Šumava tehdy tento přístup, toto paradigma převládalo. Je nutné říci, že už tehdy se objevovaly představy jaksi modernější. Chránit nikoliv krajinný ráz, ale ponechat přírodu samovolnému vývoji. Jaksi z vnějšku, jako z laboratoře sledovat, jak si příroda bude počínat. Podle této představy příroda sama svými silami rozhodne, jaký les býti má nebo nemá a zda vůbec nějaký les na Šumavě má být. Tato představa byla zpočátku spojovaná s obezřetností, že by se tento přístup měl aplikovat pouze na určité části území, zbytek postupně připravovat na ono zdivočení, zpralesnění, na onu přeměnu Šumavy na divočinu. Ale postupně zvítězila nedočkavost. Proč provádět tyto dlouhodobé zásahy, proč desítky let čekat. Představa ujmout se toho experimentu hned. Jak už jsem jednou řekl, nebyl zde nikdo, kdo by byl tím experimentátorem, kdo by držel tu odpovědnost. Pan doktor Böhnisch tady zmínil Bavorský národní park. Tam ten experiment probíhá, ale probíhá s požehnáním nebo – řekněme – s vědomím a se schválením bavorské vlády. Ano, oni řekli, pan premiér ministr Stoiber, to je tady hrozné, tady to vypadá hrozně, ale nechme to tak. Tohle nikdy nikdo ani z našich ministrů životního prostředí, ani z ředitelů parku, natož pak z premiérů, neřekl. Všichni tak jako tušili, čekali, že by mnozí byli spokojeni, kdyby tomu tak bylo, ale nikdo tomu nedal posvěcení.To, co se stalo, se nedá odestát. Kůrovec začal řádit. Třeba v roce 2010 uschlo pod náporem kůrovce 500 tisíc smrkových jednotek a v obraně bylo dalších 350 tisíc kusů poraženo. Když chceme bojovat s kůrovcem, když chceme chránit, tak víme dobře, že v první zóně to možné není. Musíme čekat, až kůrovec se svým žírem skončí. I ale ve druhých a dalších zónách musíme čekat na splnění dalších ochranných podmínek. Musíme ctít ochranu druhovou. Tetřev hlušec nesmí být rušen od 31. července. Některé druhy nesnesou zákrok nikdy. Soustava natura je aplikovaná na celém území Šumavy. Biosférická rezervace je takovým územím, které zabírá Šumavu. Za něco hrozí pokuta, za něco okamžité zastavení činnosti. Zákaz pokračování dané činnosti ze strany České inspekce životního prostředí. V některých územích si musejí kůrovcové souše loupat nastojato, což je sedmkrát dražší, než když tento zákrok proběhne na pokáceném dřevě. Ta souš stejně padne za chvíli, stejně tu měkkou půdu poznamená. Já jsem už říkal, že kůrovcová kalamita se nezastavila samovolně, byla zastavena aktivní politikou, aktivní činností tehdejších dvou ředitelů Správy Národního parku. Tehdy ale také došlo k významnému kompromisu. Byl prosazen a připraven návštěvní řád. Bylo pracováno na zónaci, na plánu péče. Dokonce se Správa Parku a ministerstvo tehdy pod vedením dvou ministrů, Chalupy a Podivínského, ujalo přípravy návrhu zákona o Národním parku Šumava, který byl již připravený na konci roku 2013 k předání do Sněmovny, ale došlo k okolnostem, které nebylo možné předvídat a my tedy dneska řešíme zákon, který se nám sem dostal podle mne velmi dobrou a velmi aktuální a na místě aktivitou Senátu Parlamentu České republiky. Ten návrh, který sem přišel, já už jsem řekl, že má podporu 50 senátorů z 54 přítomných. To se nám tady málokdy stane, že bychom takto hlasovali my v naší Sněmovně. To se málokdy stává i v grémiích nižších úrovní. To jsou senátoři rozdílného politického spektra. Ten zákon má podporu obecních samospráv. Z 22 obcí, které tvoří sdružení obcí Národního parku Šumava, ten senátní návrh podporuje obcí 21 a významně, a tady to pan kolega Votava četl v memorandu Plzeňského kraje, skládají desítky důvodů, proč by tento návrh měl být schválen, proč by měla být dána šance Šumavě být chráněna podle regulí, které jsou přehledné, jasné a srozumitelné. Ten návrh má významnou podporu obou krajů. Oba kraje, Plzeňský i Jihočeský, se svými usneseními vyjádřily s podporou k senátnímu návrhu zákona. Čili, má to velkou podporu.My tady voláme po kompromisu. Někteří z mých předřečníků říkali, že musíme znova začít jednat. Znova přemýšlet, znova hledat východiska, z těch východisek směřovat k nějakému kompromisu. Ale já jednoznačně říkám. To všechno již proběhlo. Ten kompromis již byl dosažen, jeho realizace byla na dosah ruky. Už se mohlo podařit ten zákon v klidu a míru projednat, ale bohužel politika je taková, že tomuto procesu nastavila nohu, proces klopýtl a nyní se znova zvedáme. Kompromis tady je. Je to tento senátní návrh. Není to žádné dogma. Já pevně věřím, že diskutovat o něm je na místě, že dokonce můžeme přistoupit k tomu, co tady zmínil předseda našeho klubu pan poslanec Zbyněk Stanjura, totiž propustit tento senátní návrh zákona do druhého čtení, nechvátat na jeho projednání. Dát takový termín, který bude příznivý tomu, abychom dokonce mohli se v souběhu v jednom čase zabývat oběma návrhy. Návrhem, který je zde předložen ze Senátu, který zde má určitou podporu a podpůrci se výrazně vyjadřovali k tomu, a zároveň návrh, který pan ministr chystá. Ten návrh projednal výbor pro životní prostředí, byl s ním seznámen, s tím návrhem novely zákona 114 o ochraně přírody a krajiny. Tehdy jsme zmiňovali, že představitelé samosprávy vyžadují, aby k tomuto zákonu, který celkem podmínky ochrany popisuje ne příliš určitě, byly také hned předloženy příslušné podzákonné normy, které budou ty ochranné podmínky přesně definovat. Tohle všechno snad již ministerstvo má za sebou. Věřím, že když pan ministr hodlá přinést tento zákon v blízké době, takže už tyto dokumenty jsou k dispozici. Tak zkusme jednat o těchto návrzích v nějakém společném, nemyslím společném dokumentu, ale v jednom čase.Máme zde tedy dvě cesty. První je cesta přetváření hospodářských lesů. Tady přece byly ještě před těmi 24 lety hospodářské lesy. A to, že Šumava byla v 70. letech, na jejich sklonku, jak zmiňoval pan kolega poslanec Gabal, že byla zelená, to bylo samozřejmě pro to, že tehdy se na Šumavě hospodařilo. Tehdy se každý kůrovcový smrk musel najít a ten lesní správce byl odpovědný za to, že jej zlikviduje a nedopustí šíření kůrovce. Dneska jsme v jiné situaci, ale prosím, zkusme jít tou cestou postupné přeměny. Nechvátejme na to vyhlásit nad 50 % území režim první zóny a tím umožnit, bohužel, a toho se obáváme, přeměny celého území Šumavy na divočinu. Padesát procent prvních zón znamená obrovskou kůrovcovou kalamitu v nějaké velmi brzké době a uschnutí celé Šumavy. Co pak bude, to ví Bůh.Dámy a pánové, já jsem tady byl jaksi také pověřen, abych sdělil názor klubu Občanské demokratické strany. My podporujeme tento návrh, jsme pro to, aby prošel do druhého čtení, to znamená, k návrhům, které zde byly z několika míst předloženy, tedy k návrhům na zamítnutí toho zákona v prvním čtení se vyjádříme záporně. Jsme pro to, aby zákon do druhého čtení postoupil a jsme také pro to, aby pokud bude ve druhém čtení, aby byl projednán ne jenom výborem pro životní prostředí, abychom nesledovali tu neblahou linii přístupu z doby minulé, kdy se tím zabývalo jenom ministerstvo rezortní, ale aby se tím návrhem zabývaly i výbory, které mají blízko k dalším aspektům života na Šumavě: výbor hospodářský, výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj, a aby tyto výbory rozhodly o tom, jakou podobu ten zákon bude mít.

Dámy a pánové, já znovu se na vás obracím, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, s prosbou, abychom senátní návrh zákona o Národním parku Šumava propustili do druhého čtení.

Děkuji za pozornost.

Návštěva Týna nad Vltavou

Čtvrteční návštěva poslance Jan Zahradníka v Týně nad Vltavou se nesla již v úspěšném povolebním duchu. Vltavotýnská ODS dosáhla dobrého výsledku a je nutné členům a panu starostovi Šnorkovi vyjádřit uznání a poděkování za jejich práci. Jan Zahradník v rámci své návštěvy debatoval se studenty gymnázia, návštívil společnosti Richmont a Jihočeskou strojírenskou,které patří mezi největší zaměstnavatele na Vltavotýnsku. Děkujeme všem hostitelům za vlídné přijetí a v případě potřeby se neváhejte na Jana Zahradníka obrátit.

Poděkování voličům

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych vám poděkoval za hlasy, které jste dali Občanské demokratické straně v letošních komunálních volbách. Mnozí novináři nám věštili dramatický propad, ne-li odchod z politické scény. Že se tak nestalo, je zásluha vás, kteří jste se rozhodli ODS podpořit. V 19 městech a obcích jižních Čech jsme dokonce ve volbách zvítězili. Namátkou jmenuji Třeboň, Týn nad Vltavou, Chýnov, Vacov, Rudolfov, Deštnou, Hlubokou nad Vltavou, Bernartice, Římov, Lhenice. Všude tam je ODS reprezentována  lidmi, kteří si svou prací získali důvěru spoluobčanů. V Českých Budějovicích náš výsledek nebyl dobrý, ale žijeme a máme naději. Já děkuji za preferenční hlasy, které jsem od vás dostal. Pomohly nejen k mému posunu do zastupitelstva, ale snad pomohly i ODS k překonání pěti procentní hranice.

A ještě jedno poděkování si dovolím vyslovit. Děkuji Jiřímu Mánkovi za jeho statečný boj v senátním obvodu Strakonice a za to, že jej podstoupil pod značkou ODS. Doufám, že jej tento první politický neúspěch neodradí a že zůstane ODS věrný i pro další politická klání. Lidé jako on jsou pro mne zárukou, že přijde lepší budoucnost.

Jan Zahradník

Novela zákona má znemožnit výstavbu

 Ministerstvo životního prostředí předkládá novelu Zákona o posuzování vlivů staveb na životní prostředí (EIA). Eurohujersky představuje návrh, který v mnoha ohledech ukládá tvrdší podmínky, než jaké požaduje sama EU. Nová úprava výrazně znepříjemní život všem občanům: o jejich okolí budou rozhodovat nevládní organizace.

 Ministerstvo chce být papežštější než papež, když do návrhu zahrnuje taková ustanovení, která od nás vůbec nejsou vyžadována a která významně rozšíří byrokracii. Jedná se například o problém stanovení rozsahu staveb, které budou muset být zahrnuty do procesu posouzení podle zákona o EIA. Jedná se například o všechny průmyslové zóny, aniž by byla brána v potaz jejich rozloha. Dalším příkladem jsou parkoviště, ale také nákupní centra, ta se mají podrobit posuzování vlivů staveb na životní prostředí od zastavěné plochy 3 000 metrů čtverečních. Otázkou zůstává, proč se předkladatelé novely neinspirovali například v Rakousku. Zde se úprava dotýká pouze staveb o 150 000 metrech čtverečních, 1 500 parkovacích míst. Evropská komise přitom žádné konkrétní hodnoty nepředepisuje, naopak říká, že si členské státy mají nastavit tyto hodnoty samy. My si je ovšem nastavujeme přísněji, než je nutné. Dalším velkým problémem navrhované úpravy je ustanovení, že žaloba, kterou může podat takzvaná dotčená veřejnost, má odkladný účinek. Tím se významně prodlouží a také prodraží schvalovací proces staveb. Samostatnou kapitolou je účast veřejnosti v procesu EIA. Novela dělí neziskové organizace na dva typy: nevládní organizace zabývající se ochranou životního prostředí alespoň tři roky a organizace vzniklé k projektu samému, které musejí získat 200 podpisů. První skupina organizací bude smět téměř všechno. Je to jednoznačný ústupek ekologickým aktivistům. Ti získají exkluzivní a privilegované postavení, aniž by museli přesvědčit veřejnost, občany v daném místě, že skutečně zastupují jejich zájmy. Budou moci zablokovat téměř jakýkoliv záměr, aniž by vzali v úvahu názory a potřeby místních obyvatel.Přijetí novely zákona o posuzování vlivů staveb na životní prostředí považujeme za nutné, ovšem nikoliv v této podobně. Nynější úprava totiž znamená, že nebude téměř možné postavit novou průmyslovou zónu, ale ani obchvat, který by odklonil kamióny z centra obce. O občanech, kteří jsou svázáni se svým domovem, mají rozhodovat ekologičtí aktivisté, kteří v místě nežijí. Proto ODS návrh ve sněmovně nepodpoří.

Poděkování hasičům v Neplachově

Hasiči nejenom v Neplachově, ale samozřejmě i všude jinde jsou nejen nesmírně důležitou součástí záchranného systému,ale též nedílnou součástí české historie. Být dobrovolným hasičem je čest a mnoho práce. Hasičská tradice se často dědí z generaci na generaci a přispívá k vytváření pozitivních sociálních vazeb mezi členy rodiny i komunity v dané obci. Dovolujeme si poděkovat hasičům z Neplachova za pozvání na tradiční Svatováclavské soutěže pro pana poslance Zahradníka, vyjádřit jim podporu a uznání za jejich obětavou práci pro ostatní. A samozřejmě mnoho úspěchů do budoucna.