„Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři.“ Verše z básničky Samuila Maršaka Sedmý listopad v Moskvě mám stále v paměti, i když jsme se jí učili před šedesáti lety, někdy ve druhé nebo třetí třídě. Sedmý listopad a VŘSR byl v dobách komunistického režimu tím nejvýznamnějším svátkem. Aspoň to tak komunisté říkali. Když jsme se v roce 1967 připravovali na maturitní písemku z češtiny, nebylo pochyb o tom, že témata se budou točit kolem Velké říjnové socialistické revoluce (pro ty, kterým už dnes ta zkratka nic neříká). Nakonec v období tajících ledů přišlo téma Význam revolucí v dějinách lidstva, ke kterému se poznatky o VŘSR hodily, ale nějak nám nestačily, těch revolucí bylo více. Ale všechno dobře dopadlo, maturitu jsme zvládli.
Když jsem v druhé polovině devadesátých let učil na svém Česko-anglickém gymnáziu v primě občanskou nauku, ptával jsem se těch dvanáctiletých dětí, co jim říká jméno Lenin. Bylo pravidlem, že jsem se nikdy nesetkal se správnou odpovědí. Nikdo neznal jméno tohoto člověka, který měl na svědomí miliony lidských životů. Přitom ještě před pár lety, před rokem 1989, byl Lenin všude. Například na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích byla jeho obrovská socha a z fasády dnešního Biskupského gymnázia strašil kolemjdoucí nápis „Lenin žil, žije a bude žít“. No, tato chmurná věštba se naštěstí nenaplnila, Lenin nežije. Sám jsem se o tom přesvědčil při návštěvě mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě.
Nežijí ani jeho teorie, které se ruští bolševici pokusili uvést do života, což stálo desítky milionů lidských životů. Přitom opium komunismu otrávilo hlavy tisícům levicových intelektuálů nejen v Rusku, ale i v západní Evropě. Odtud jezdili spisovatelé a další tvůrci veřejného mínění do Moskvy a po návratu domů chválili krvavý komunistický režim. Těch několik statečných lidí, kteří říkali pravdu, bylo ukřičeno. Lenin a jeho soudruzi plánovali své panství na staletí, komunismus se ale zhroutil po 72 letech. Zaplať Pán Bůh za to.
Jan Zahradník
